Slovo do pranice...
Tento příspěvek je poněkud z jiného soudku. Potkal jsem totiž jistého známého, jistou dobu pracoval v Itálii. Jeho pocity z pobytu v cizině jsou však docela odlišné od těch mých. Vůbec se mu tam nelíbilo, připadal si jako přistěhovalec a vůbec na svou zkušenost nevzpomíná v dobrém. Přitom je to poměrně mladý člověk. Musím ještě podotknout, že italsky se nenaučil a pracoval jako pomocná síla.
Otázky:
Podle svých zkušeností s pobytem v USA mám za to, že v cizině se žije lépe než v ČR. Otázkou je, jestli se člověk snaží mezi domorodce zapadnout a jak rychle se naučí jejich řeč a zvyklosti.
Pro názorný příklad nemusíme chodit daleko. Podívejte se na vietnamskou menšinu v ČR. Kdysi tady začínali jako studenti, kteří si vydělávali šitím džínsů. Většina se naučila česky a respektuje české zákony. Jejich děti dnes chodí do škol s českými dětmi a mluví plynně jak česky tak vietnamsky. I když si udržují své zvyklosti, přizpůsobili se životu v ČR.
Naproti tomu romská menšina žije v ČR už stovky let a ještě pořád se nepřizpůsobila. Přestože zákony ignoruje, sociální systém využívá naprosto perfektně. Věčně poukazuje na rasovou diskriminaci a zkouší emigrovat do států na západě.
A jak to funguje v USA? Američané vás přivítají s otevřenou náručí, ale prosadit se musíte sami. Na žádnou sociální podporu nečekejte, je to země pro samostatné lidi. Zajímavé je, že Romové nikdy nezkoušeli emigrovat do USA, když právě tam mají s rasovou dikriminací obrovské zkušenosti. Pravdou je, že v USA je lidem jedno, jestli jste černý, bílý nebo modrý. Pokud se chováte slušně, jste pro ně slušný člověk.
V celkovém přístupu je mezi Čechy a Američany obrovský rozdíl v přístupu k lidem. Dovolím si citovat slova jednoho Američana, ktarý již spoustu let žije v ČR. Vystihuje to takto:
Když se narodí v ČR miminko, tak se narodí mezi 10 milionů cizích lidí. Jak jde životem, tak lidi poznává a vytvoří si úzký okruh přátel a známých. Někdo 20, někdo 50, někdo 100.
Když se v USA narodí miminko, narodí se mezi 300 milionů přátel. Jak jde životem, z některých se stanou velmi dobří přátelé a některé po negativních zkušenostech z okruhu přátel vyřadí.
Možná to zní příliš naivně, ale tak to prostě je. Proto vás na ulici pozdraví úplně neznámý člověk, jen protože se tak cítí. Proto se s vámi na záchodě nad mušlí dá do řeči úplný cizinec a klábosí s vámi o počasí nebo o fotbale. Proto se na vás v restauraci obsluha usmívá a ptá se jak se máte.
Nikdo od vás nečeká, že jej podrazíte. Obvykle vám cizí lidé důvěřují a očekávají to zpátky.
Otázky:
- Je rozdíl mezi životem v západní Evropě a za Atlantikem?
- Jak se lidé liší svým chováním vůči cizincům a menšinám?
Podle svých zkušeností s pobytem v USA mám za to, že v cizině se žije lépe než v ČR. Otázkou je, jestli se člověk snaží mezi domorodce zapadnout a jak rychle se naučí jejich řeč a zvyklosti.
Pro názorný příklad nemusíme chodit daleko. Podívejte se na vietnamskou menšinu v ČR. Kdysi tady začínali jako studenti, kteří si vydělávali šitím džínsů. Většina se naučila česky a respektuje české zákony. Jejich děti dnes chodí do škol s českými dětmi a mluví plynně jak česky tak vietnamsky. I když si udržují své zvyklosti, přizpůsobili se životu v ČR.
Naproti tomu romská menšina žije v ČR už stovky let a ještě pořád se nepřizpůsobila. Přestože zákony ignoruje, sociální systém využívá naprosto perfektně. Věčně poukazuje na rasovou diskriminaci a zkouší emigrovat do států na západě.
A jak to funguje v USA? Američané vás přivítají s otevřenou náručí, ale prosadit se musíte sami. Na žádnou sociální podporu nečekejte, je to země pro samostatné lidi. Zajímavé je, že Romové nikdy nezkoušeli emigrovat do USA, když právě tam mají s rasovou dikriminací obrovské zkušenosti. Pravdou je, že v USA je lidem jedno, jestli jste černý, bílý nebo modrý. Pokud se chováte slušně, jste pro ně slušný člověk.
V celkovém přístupu je mezi Čechy a Američany obrovský rozdíl v přístupu k lidem. Dovolím si citovat slova jednoho Američana, ktarý již spoustu let žije v ČR. Vystihuje to takto:
Když se narodí v ČR miminko, tak se narodí mezi 10 milionů cizích lidí. Jak jde životem, tak lidi poznává a vytvoří si úzký okruh přátel a známých. Někdo 20, někdo 50, někdo 100.
Když se v USA narodí miminko, narodí se mezi 300 milionů přátel. Jak jde životem, z některých se stanou velmi dobří přátelé a některé po negativních zkušenostech z okruhu přátel vyřadí.
Možná to zní příliš naivně, ale tak to prostě je. Proto vás na ulici pozdraví úplně neznámý člověk, jen protože se tak cítí. Proto se s vámi na záchodě nad mušlí dá do řeči úplný cizinec a klábosí s vámi o počasí nebo o fotbale. Proto se na vás v restauraci obsluha usmívá a ptá se jak se máte.
Nikdo od vás nečeká, že jej podrazíte. Obvykle vám cizí lidé důvěřují a očekávají to zpátky.
Auta v USA
Pokud nežijete ve velkém městě, tak se v USA bez auta neobejdete. A to bych ještě u některých měst velmi váhal. Například New York, Chicago, Washington DC a snad i San Francisco. Tam se bez auta žije celkem pohodlně. Ale například v Los Angeles a Miami už to tak jednoznačné není. Městská doprava tam pravda fuunguje, ale vůbec není propracovaná a navíc jsou tato města ohromně rozlehlá.
První auto, které jsem koupil byl Lincoln Continental Mark VII. Stál 700 dolarů. Byl jsem šťastným majitelem necelý týden, než jsme s přítelkyní vyrazili na sobotní výlet k jezeru a zepředu nás narazila černoška z protisměru. Neuvědomila si, že to za deště trochu více klouže. Auto bylo na odpis.
Černoška navíc neměla pojistku, takže jsme se sešli u soudu, ale nikdy jsme z ní nic nedostali. Právníci nám poradili, ať to necháme plavat. Kde nic není...
Další auto byl Ford Thunderbird za 300 dolarů. Motor 3,8 litru V6, s jedinou chybičkou. Necouval. A neřadil overdrive - nejvyšší rychlostní stupeň. To je první příznak, že odchází automatická převodovka. Takže jsem musel pečlivě vybírat kde budu parkovat, abych se nemusel odstrkovat dozadu nohou. Přece jen to byl docela cvalík. O toto auto jsem přišel v zimě v roce 1998. Najel jsem do závěje a už se nevyhrabal. Hustě sněžilo a já ani nemohl zavolat odtahovku. Byl jsem bez peněz. Posbíral jsem tedy jen osobní věci a kazety a opustil jej nadobro. Příští dva měsíce jsem v Chicagu jezdil hromadnou dopravou. Pak jsme se spolubydlícím odjeli na Floridu a do Chicaga jsem se vracel už jen na návštěvu známých.
Na Floridě jsem vystřídal ještě několik starých křápů za pár stovek než jsem koupil od známého 1989 Jeep Cherokee 4,0 řadový šestiválec za nějakých 1500 dolarů. Nechal jsem udělat generálku brzd a koupil nové pneumatiky. To bylo konečně poměrně slušné auto, kde dokonce fungovala klimatizace a všechno co mělo. Přítelkyně jej bohužel zezadu rozstřelila o BMW X5. Nedobrzdila, na bavoráku jen zmáčklý výfuk, na Jeepovi prasklý chladič, zohnutá vrtule chlazení, rozbitá maska... Chladič jsem vyměnil, vrtuli narovnal a ještě jej slušně prodal dívčině, kterou uchvátilo špičkové stereo, které jsem do něj vlastnoručně namontoval.
Začali jsme se tedy dívat po dalším dopravním prostředku. Volba padla na VW Passat 1,8 litru turbo z roku 2000. Velmi slušné auto, spolehlivé a rychlé. Do roka a do dne jej přítelkyně rozstřelila znovu. Tentokrát to betonovou zeď. Opět na odpis. Známí si chudinku Janu dobírali, že má vysokou spotřebu aut.
Vzhledem k tomu, že jsme již měli na světě malou dcerušku, nyní jsem chtěl něco bezpečného. Známý náhodou prodával starý známý Jeep Cherokee, r.v. 2003, tentokrát ovšem v luxusní výbavě a s motorem 4,7 V8. A to bylo panečku svezení. Spotřeba 17 - 20 litrů na 100 km. Pokud si dobře vzpomínám, tak snad kromě Passata všechna auta, která jsme měli, žrala nejméně tolik. Passat jezdil za cca 10-12 litrů.
Spotřebu jsme v USA neřešili. Cena benzínu byla přijatelná a nějak se člověk pohybovat musel. Bez auta to prostě nešlo.
První auto, které jsem koupil byl Lincoln Continental Mark VII. Stál 700 dolarů. Byl jsem šťastným majitelem necelý týden, než jsme s přítelkyní vyrazili na sobotní výlet k jezeru a zepředu nás narazila černoška z protisměru. Neuvědomila si, že to za deště trochu více klouže. Auto bylo na odpis.
Černoška navíc neměla pojistku, takže jsme se sešli u soudu, ale nikdy jsme z ní nic nedostali. Právníci nám poradili, ať to necháme plavat. Kde nic není...
Další auto byl Ford Thunderbird za 300 dolarů. Motor 3,8 litru V6, s jedinou chybičkou. Necouval. A neřadil overdrive - nejvyšší rychlostní stupeň. To je první příznak, že odchází automatická převodovka. Takže jsem musel pečlivě vybírat kde budu parkovat, abych se nemusel odstrkovat dozadu nohou. Přece jen to byl docela cvalík. O toto auto jsem přišel v zimě v roce 1998. Najel jsem do závěje a už se nevyhrabal. Hustě sněžilo a já ani nemohl zavolat odtahovku. Byl jsem bez peněz. Posbíral jsem tedy jen osobní věci a kazety a opustil jej nadobro. Příští dva měsíce jsem v Chicagu jezdil hromadnou dopravou. Pak jsme se spolubydlícím odjeli na Floridu a do Chicaga jsem se vracel už jen na návštěvu známých.
Na Floridě jsem vystřídal ještě několik starých křápů za pár stovek než jsem koupil od známého 1989 Jeep Cherokee 4,0 řadový šestiválec za nějakých 1500 dolarů. Nechal jsem udělat generálku brzd a koupil nové pneumatiky. To bylo konečně poměrně slušné auto, kde dokonce fungovala klimatizace a všechno co mělo. Přítelkyně jej bohužel zezadu rozstřelila o BMW X5. Nedobrzdila, na bavoráku jen zmáčklý výfuk, na Jeepovi prasklý chladič, zohnutá vrtule chlazení, rozbitá maska... Chladič jsem vyměnil, vrtuli narovnal a ještě jej slušně prodal dívčině, kterou uchvátilo špičkové stereo, které jsem do něj vlastnoručně namontoval.
Začali jsme se tedy dívat po dalším dopravním prostředku. Volba padla na VW Passat 1,8 litru turbo z roku 2000. Velmi slušné auto, spolehlivé a rychlé. Do roka a do dne jej přítelkyně rozstřelila znovu. Tentokrát to betonovou zeď. Opět na odpis. Známí si chudinku Janu dobírali, že má vysokou spotřebu aut.
Vzhledem k tomu, že jsme již měli na světě malou dcerušku, nyní jsem chtěl něco bezpečného. Známý náhodou prodával starý známý Jeep Cherokee, r.v. 2003, tentokrát ovšem v luxusní výbavě a s motorem 4,7 V8. A to bylo panečku svezení. Spotřeba 17 - 20 litrů na 100 km. Pokud si dobře vzpomínám, tak snad kromě Passata všechna auta, která jsme měli, žrala nejméně tolik. Passat jezdil za cca 10-12 litrů.
Spotřebu jsme v USA neřešili. Cena benzínu byla přijatelná a nějak se člověk pohybovat musel. Bez auta to prostě nešlo.
Fast food restaurants
Mc Donalds, Burger King, Wendys, KFC, Dunkin Donuts, Long John Silver.To jsou jen některé z mnoha řetězců rychlého občerstvení v USA. Samozřejmě nesmím zapomenout na fiktivní Big Kahuna Burger z filmu Pulp Fiction.
Rychlé občerstvení patří k americké kultuře a životnímu stylu ať už jakkoliv nezdravému. Každé ráno můžete vidět fronty aut a minivanů s rodinami v jednotlivých Drive Through čekajících na snídani a ranní kávu. V rámci maximálního využití času potom děti snídají v autě cestou do školy a komunikují s rodiči. Auta jsou na to perfektně vybavená - najdeme zde spoustu odkládacích ploch a držáků na nápoje. Nemohu zapomenout na televizní reklamu na rodinný minivan, kde výrobce zdůrazňoval počet držáků na nápoje. Držáky jsou to ovšem masívní, ne jako v evropských autech. Musí totiž udržet nápoje o obsahu 0,3 až 1,5 litru! Dokonce i kávu dostanete v mnohem větším kelímku než jste zvyklí z Evropy.
Díky těmto zvyklostem také auta uvnitř vypadají. Skvrny od rozlité kávy nebo coca coly, rozsypané hranolky a drobečky. Speciálně minivany se tak stávají pro rodiny druhým domovem. Těžko se tomu podivovat, na silnicích a cestami do zaměstnání a škol stráví průměrně 2 hodiny denně.
Díky těmto zvyklostem také auta uvnitř vypadají. Skvrny od rozlité kávy nebo coca coly, rozsypané hranolky a drobečky. Speciálně minivany se tak stávají pro rodiny druhým domovem. Těžko se tomu podivovat, na silnicích a cestami do zaměstnání a škol stráví průměrně 2 hodiny denně.
V posledních letech si díkybohu více a více lidí v USA uvědomuje, jak nezdravé jsou jejich stravovací návyky. Provozovatelé fast foodů tak pružně přizpůsobují svou nabídku různými saláty a lehkými jídly. Potom je ovšem důležité, aby zmíněná osoba nezapila zdravý salát půl litrem sladké nebo dietní Coca Coly. Protože sladidla jsou minimálně tak škodlivé jako samotný cukr.
Hromadná doprava v Chicagu
Ze svých vzpomínek na Ameriku nemůžu vynechat zkušenosti s hromadnou dopravou ve městě Chicago. Z počátku jsem systém příliš nechápal, ale časem jsem si zvykl a ještě později musel uznat, že to ani jinak nejde.
Například každá autobusová linka ve městě jede jen po jedné ulici. Od začátku až na konec, otočí se a jede zpátky. Docela pakárna pro řidiče, bych řekl. Pokud se ale podíváte na mapu Chicaga, zjistíte, že ulice jsou rozvrženy tak, jako by na město někdo hodil pravoúhlou pavučinu. Město bylo stavěno podle přesného plánu, takže hlavní ulice protínají město skrz naskrz, jak můžete vidět na této mapě (klikněte pro otevření nové stránky). Je zde však několik ulic, které protínají město šikmým směrem a poněkud rozbíjejí celkový pravoúhlý dojem.
Hustota silničního provozu ve městě je nepředvídatelná a proto jízdní řády na zastávkách městských autobusů vypadají následovně: "každých několik minut", "každou půlhodinu" a podobně. Není tedy výjimkou, že člověk na zastávce čeká jako trouba půl hodiny a potom přijedou autobusy hned dva. V létě se to dalo vydržet, mnohem horší to bylo v zimě, někdy jsem to čekání vzdal a jel taxíkem.
Dalším, mnohem spolehlivějším dopravním prostředkem je nadzemní dráha. Místní jí říkají "L" od slova elevated - zvýšený. Nadzemka má na rozdíl od autobusů přesný jízdní řád a obvykle se na něj dá spolehnout. V roce 2000 stálo jízdné $1.50. V roce 2012 už to je $2.25. Zdražuje se holt všude. Pokud nemáte předplacené jízdné, platí se při vstupu do objektu nadzemky. Když je člověk uvnitř systému, může si jezdit jak dlouho chce. A protože je v Chicagu celkem osm tras a ty se křižují na několika přestupních místech, je možné s malou svačinkou za celý den projet celé město za pouhých $2.25. Samozřejmě nesmíte opustit systém, tedy projít exitní bránou. Osobně jsem tento nekonvenční poznávací způsob vyzkoušel a vřele doporučuji.
Nejzajímavější a také nejkratší je trasa "Loop" - smyčka, kolečko v centru města, projížďka mezi mrakodrapy. Trasy jsou pojmenovány podle barev, modrá trasa, červená trasa, žlutá trasa...
Na některých trasách souprava zajíždí v centru do podzemí, takže tam se z ní na čas stane podzemka. Než zase vyjede na povrch.
Všechny prostředky hromadné dopravy jsou klimatizovány, člověk se tam tedy nemusí v létě potit jako to prase. Akorát to někdy bylo na teplotní šok. Venku pomalu 40 stupňů Celsia nad nulou, pak vlezete do autobusu, který je vychlazen na 23 - 25 stupňů. Tam vás ale přivítá usměvavý řidič nebo řidička, zaplatíte mu jízdné a tradá. Jedeme. Řidiči jsou povětšinou černoši, je to dobře placená práce se spoustou benefitů. a protože v USA neutlačujeme menšiny, obvykle dostane při výběru přednost "afroameričan". To je prosím oficiální oslovení, které však nemají rádi ani samotní černoši. Setkáte se tak s ním hlavně v televizi a tisku. Pokud o někom řeknete, že je "black", neměl by z toho být problém. Úplně zapovězené oslovení pro černochy je ale "negro". To už si koledujete o pěkný průšvih.
Například každá autobusová linka ve městě jede jen po jedné ulici. Od začátku až na konec, otočí se a jede zpátky. Docela pakárna pro řidiče, bych řekl. Pokud se ale podíváte na mapu Chicaga, zjistíte, že ulice jsou rozvrženy tak, jako by na město někdo hodil pravoúhlou pavučinu. Město bylo stavěno podle přesného plánu, takže hlavní ulice protínají město skrz naskrz, jak můžete vidět na této mapě (klikněte pro otevření nové stránky). Je zde však několik ulic, které protínají město šikmým směrem a poněkud rozbíjejí celkový pravoúhlý dojem.
Hustota silničního provozu ve městě je nepředvídatelná a proto jízdní řády na zastávkách městských autobusů vypadají následovně: "každých několik minut", "každou půlhodinu" a podobně. Není tedy výjimkou, že člověk na zastávce čeká jako trouba půl hodiny a potom přijedou autobusy hned dva. V létě se to dalo vydržet, mnohem horší to bylo v zimě, někdy jsem to čekání vzdal a jel taxíkem.
Dalším, mnohem spolehlivějším dopravním prostředkem je nadzemní dráha. Místní jí říkají "L" od slova elevated - zvýšený. Nadzemka má na rozdíl od autobusů přesný jízdní řád a obvykle se na něj dá spolehnout. V roce 2000 stálo jízdné $1.50. V roce 2012 už to je $2.25. Zdražuje se holt všude. Pokud nemáte předplacené jízdné, platí se při vstupu do objektu nadzemky. Když je člověk uvnitř systému, může si jezdit jak dlouho chce. A protože je v Chicagu celkem osm tras a ty se křižují na několika přestupních místech, je možné s malou svačinkou za celý den projet celé město za pouhých $2.25. Samozřejmě nesmíte opustit systém, tedy projít exitní bránou. Osobně jsem tento nekonvenční poznávací způsob vyzkoušel a vřele doporučuji.
Nejzajímavější a také nejkratší je trasa "Loop" - smyčka, kolečko v centru města, projížďka mezi mrakodrapy. Trasy jsou pojmenovány podle barev, modrá trasa, červená trasa, žlutá trasa...
Na některých trasách souprava zajíždí v centru do podzemí, takže tam se z ní na čas stane podzemka. Než zase vyjede na povrch.
Všechny prostředky hromadné dopravy jsou klimatizovány, člověk se tam tedy nemusí v létě potit jako to prase. Akorát to někdy bylo na teplotní šok. Venku pomalu 40 stupňů Celsia nad nulou, pak vlezete do autobusu, který je vychlazen na 23 - 25 stupňů. Tam vás ale přivítá usměvavý řidič nebo řidička, zaplatíte mu jízdné a tradá. Jedeme. Řidiči jsou povětšinou černoši, je to dobře placená práce se spoustou benefitů. a protože v USA neutlačujeme menšiny, obvykle dostane při výběru přednost "afroameričan". To je prosím oficiální oslovení, které však nemají rádi ani samotní černoši. Setkáte se tak s ním hlavně v televizi a tisku. Pokud o někom řeknete, že je "black", neměl by z toho být problém. Úplně zapovězené oslovení pro černochy je ale "negro". To už si koledujete o pěkný průšvih.
Lyžování v Coloradu
Breckenridge, Colorado, 2002 a 2003
V roce 2002 a 2003 jsme měli možnost podívat se do lyžařského střediska v Breckenridge v Coloradu. Jana tam měla přátele, tak jsme využili jejich pohostinnosti a na pár dnů přijeli.
Přiletět do Denveru bylo to nejmenší. Z Fort Myers přímým letem a asi o tři hodiny později jsme byli v Coloradu. Potom jsme si půjčili auto a čekaly nás další dvě hodinky jízdy po vlastní ose do Breckenridge.
Tento zbůsob cestování jsme využívali často. Bylo to levné a pohodlné. Obvykle jsem začal na internetu zkoumat a rezervovat letenky, auto a hotel cca dva měsíce dopředu, to se daly zařídit nejlepší ceny. Mnoho našich známých jezdilo autem po celých státech a libovalo si jak ušetřili, až na to že se vrátili unavení a nevyspaní, a poté ještě museli dva dny dospávat, zatímco my jsme už mohli klidně vydělávat...
Cesta do Breckenridge je velice zajímavá, vede přes hory a doly, dokonce je tam tunel. Oproti Floridě to byla příjemná změna.
Breckenridge je malé městečko v horách, stálých obyvatel tam žije cca 4500. Město koncem 19. století proslulo zlatou horečkou, to zde bydlelo na 1600 lidí, zlatokopů, hospodských, podvodníků, lehkých dívek a podobně. Ne nadarmo se říká, že na zlaté horečce vždy vydělali spíše ti, kteří se o zlatokopy starali.
Městečko leží ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem a některé lyžařské svahy jdou ještě o pěkných pár set metrů výše. Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomil, když jsem po příjezdu k domu našich známých popadl dva kufry a plný elánu s nimi vyběhl do druhého patra. V tu chvíli se mě zatmělo před očima a zády jsem se svezl po zdi, která byla naštěstí poblíž. Příčina byla jednoduchá, posledních několik let jsem žil pár metrů nad mořskou hladinou a tak mne tento výškový rozdíl docela dostal. Mnohem horší to bylo další den na svahu. To jsem myslel, že vypustím duši a že tyto srandičky již nejsou pro mne.
Naštěstí jsme se za pár dnů aklimatizovali a dalo se to vydržet.
V roce 2002 a 2003 jsme měli možnost podívat se do lyžařského střediska v Breckenridge v Coloradu. Jana tam měla přátele, tak jsme využili jejich pohostinnosti a na pár dnů přijeli.
Přiletět do Denveru bylo to nejmenší. Z Fort Myers přímým letem a asi o tři hodiny později jsme byli v Coloradu. Potom jsme si půjčili auto a čekaly nás další dvě hodinky jízdy po vlastní ose do Breckenridge.
Tento zbůsob cestování jsme využívali často. Bylo to levné a pohodlné. Obvykle jsem začal na internetu zkoumat a rezervovat letenky, auto a hotel cca dva měsíce dopředu, to se daly zařídit nejlepší ceny. Mnoho našich známých jezdilo autem po celých státech a libovalo si jak ušetřili, až na to že se vrátili unavení a nevyspaní, a poté ještě museli dva dny dospávat, zatímco my jsme už mohli klidně vydělávat...
Cesta do Breckenridge je velice zajímavá, vede přes hory a doly, dokonce je tam tunel. Oproti Floridě to byla příjemná změna.
Breckenridge je malé městečko v horách, stálých obyvatel tam žije cca 4500. Město koncem 19. století proslulo zlatou horečkou, to zde bydlelo na 1600 lidí, zlatokopů, hospodských, podvodníků, lehkých dívek a podobně. Ne nadarmo se říká, že na zlaté horečce vždy vydělali spíše ti, kteří se o zlatokopy starali.
Městečko leží ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem a některé lyžařské svahy jdou ještě o pěkných pár set metrů výše. Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomil, když jsem po příjezdu k domu našich známých popadl dva kufry a plný elánu s nimi vyběhl do druhého patra. V tu chvíli se mě zatmělo před očima a zády jsem se svezl po zdi, která byla naštěstí poblíž. Příčina byla jednoduchá, posledních několik let jsem žil pár metrů nad mořskou hladinou a tak mne tento výškový rozdíl docela dostal. Mnohem horší to bylo další den na svahu. To jsem myslel, že vypustím duši a že tyto srandičky již nejsou pro mne.
Naštěstí jsme se za pár dnů aklimatizovali a dalo se to vydržet.
Začátky v USA
březen 1998, Chicago
Do USA jsem přiletěl koncem března 1998. Přistál jsem v New Yorku a autobusem se dopravil do Chicaga. Měl jsem tam kontakt na známého jednoho známého.
Přejezd z NY do Chicaga byl strašlivý, trvalo to 24 hodin. Jel jsem autobusem Greyhound, kterým jezdí hlavně nemajetní lidé. Trochu jsem žblebtal anglicky a zjistil od spolucestujícího, že jede až do Seattlu, tedy na druhý konec USA. Upřímně jsem jej při představě tří dnů strávených v autobuse politoval. Autobus navíc dělal nucené přestávky, to nás všechny vyhnali ven a uklidili po nás svinčík. Poprvé se mě to málem stalo osudným, nechal jsem na sedadle batoh i s jízdenkou a když jsme nastupovali zpět, tak mě nechtěli pustit dovnitř. Nakonec jsem řidiče "ukecal" a on mě nechal dojít si pro jízdenku.
Pokud si někdo myslí, že je z amerických dálnic něco zajímavého vidět, tak jej zklamu. Pořád stejné okolí dálnic, občas benzinka s Mc Donalds anebo Burger King. Jinak nic. Příšerná nuda.
Do Chicaga jsme dorazili brzo ráno, telefonoval jsem Timovi a ten pro mne vzápětí přijel. Počasí bylo jako vystřižené z mafiánských filmů o All Caponovi, šedivá obloha a jemně mžilo. Byla sobota ráno, Timo mne vzal na snídani do Mc Donalds, on to jedl snad denně. Ráno, v poledne a večer. Doma neměl žádné jídlo, na to jsem přišel následující den, když jsem se brzy ráno vzbudil. Timo spal jako zabitý, přes týden dělal dlouho do noci a tak to o víkendu dospával.
Bylo už deset dopoledne, Timo pořád spal a já měl hlad jako vlk. Naštěstí byl za rohem Mc Donalds, tak jsem tam vyrazil. Říkal jsem si, to bude jednoduché, řeknu jen číslo menu, zaplatím a bude to. Až na malý detail, na který mne nikdo neupozornil. Obsluhující se mne totiž zeptala, jestli to chci s sebou nebo to spořádám v restauraci - "For here or to go?" Na to se vás mimochodem zeptají v každém fast foodu. Já tomu ale nerozuměl a tak jsem řekl "Yes". Ona vykulila oči, zeptala se ještě jednou a já pro jistotu řekl "No". Tím jsem ji totálně vyvedl z míry, v duchu si asi říkala něco o pitomých přistěhovalcích a jídlo mě zabalila s sebou. Poděkoval jsem, sedl si za stůl, všechno jsem to rozbalil a pustil se do toho. To už ta dívčina nevěřila svým očím, ale já byl konečně spokojený. Hlady neumřu.
Do USA jsem přiletěl koncem března 1998. Přistál jsem v New Yorku a autobusem se dopravil do Chicaga. Měl jsem tam kontakt na známého jednoho známého.
Přejezd z NY do Chicaga byl strašlivý, trvalo to 24 hodin. Jel jsem autobusem Greyhound, kterým jezdí hlavně nemajetní lidé. Trochu jsem žblebtal anglicky a zjistil od spolucestujícího, že jede až do Seattlu, tedy na druhý konec USA. Upřímně jsem jej při představě tří dnů strávených v autobuse politoval. Autobus navíc dělal nucené přestávky, to nás všechny vyhnali ven a uklidili po nás svinčík. Poprvé se mě to málem stalo osudným, nechal jsem na sedadle batoh i s jízdenkou a když jsme nastupovali zpět, tak mě nechtěli pustit dovnitř. Nakonec jsem řidiče "ukecal" a on mě nechal dojít si pro jízdenku.
Pokud si někdo myslí, že je z amerických dálnic něco zajímavého vidět, tak jej zklamu. Pořád stejné okolí dálnic, občas benzinka s Mc Donalds anebo Burger King. Jinak nic. Příšerná nuda.
Do Chicaga jsme dorazili brzo ráno, telefonoval jsem Timovi a ten pro mne vzápětí přijel. Počasí bylo jako vystřižené z mafiánských filmů o All Caponovi, šedivá obloha a jemně mžilo. Byla sobota ráno, Timo mne vzal na snídani do Mc Donalds, on to jedl snad denně. Ráno, v poledne a večer. Doma neměl žádné jídlo, na to jsem přišel následující den, když jsem se brzy ráno vzbudil. Timo spal jako zabitý, přes týden dělal dlouho do noci a tak to o víkendu dospával.
Bylo už deset dopoledne, Timo pořád spal a já měl hlad jako vlk. Naštěstí byl za rohem Mc Donalds, tak jsem tam vyrazil. Říkal jsem si, to bude jednoduché, řeknu jen číslo menu, zaplatím a bude to. Až na malý detail, na který mne nikdo neupozornil. Obsluhující se mne totiž zeptala, jestli to chci s sebou nebo to spořádám v restauraci - "For here or to go?" Na to se vás mimochodem zeptají v každém fast foodu. Já tomu ale nerozuměl a tak jsem řekl "Yes". Ona vykulila oči, zeptala se ještě jednou a já pro jistotu řekl "No". Tím jsem ji totálně vyvedl z míry, v duchu si asi říkala něco o pitomých přistěhovalcích a jídlo mě zabalila s sebou. Poděkoval jsem, sedl si za stůl, všechno jsem to rozbalil a pustil se do toho. To už ta dívčina nevěřila svým očím, ale já byl konečně spokojený. Hlady neumřu.
Proč jsem se vrátil
Proč jsem se z USA po deseti letech vrátil do ČR je nejčastější otázka, kterou dostávám. A upřímně řečeno, nemám na ni uspokojivou odpověď.
Důvodů bylo několik. Měl jsem za to, že se vracím do rodné země, kde budu moci využít svých zkušeností z USA a anglického jazyka, který jsem se velmi dobře naučil. Jaké však bylo mé překvapení, že v ČR o mne nikdo neměl zájem. Zaprvé tady mají všichni pocit, že když se někdo vrátí po takové době ze zahraničí, tak musí mít našetřeno strašných peněz. Něco jsem pravda měli, ale na druhou stranu jsme v ČR začínali od nuly, s prázdným bytem, se dvěmi malými dětmi, které jsme si z USA přivezli a bez pravidelného příjmu. Do ČR jsme se vrátili v červnu 2008, o finanční krizi tady lidé ještě nevěděli, zatímco v USA jsme se s ní potýkali již třetím rokem.
Navíc, pokud někde žijete normálním životem, tak vám na úspory moc nezbyde. Jak už jsem se zmínil, v USA se nám narodily dvě holčičky a ano, mají americké pasy. Nikdy předtím nám nedošlo, kolik děti v USA stojí. Jenom za narození každé z nich jsme zaplatili 1.500 dolarů. To byla spoluúčast k pojistce, kterou Jana naštěstí měla, zaměstnavatel jí slušně přispíval. Jinak celý bezproblémový porod jednoho dítěte a dvoudenní pobyt v nemocnici přišel na nějakých 14.000 dolarů. Tolik zaplatila pojišťovna, poslali nám účet, to asi abychom měli představu.
Bydlení nás měsíčně přišlo na cca 1400 dolarů, včetně všech služeb, vody, elektřiny a internetu. Každý jsme měli své auto, jinak to nešlo a každé auto muselo být pojištěné, takže další výdaj.
Nejvíc se musím smát a zároveň plakat, když se mě někdo snaží spočítat, kolik jsme si měli v USA ušetřit. Počítá se to jednoduše - měsíční plat x 12 měsíců x 10 let a výsledek je pěkně kulaté číslo. Takoví lidé nemají nejmenší představu o nákladech na život v zahraničí a nejdále byli v Dolní Lhotě u babičky na chalupě. V životě se nejdále dostanou na dovolenou do Chorvatska.
Dále si lidé vůbec neuvědomují, že jsme tam začínali od 5ti dolarů na hodinu. To je minimální plat stanovený federální vládou. Dnes je to již možná víc.
Na druhou stranu si ale nechci stěžovat. Život na Floridě byl super, pořád teploučko, měli jsme tam spoustu přátel, se kterými jsme v kontaktu dodnes.
Proč jsme se tedy z USA vrátili? Byl tady tlak ze strany rodiny, nechtěli si připustit, že už se nikdy nevrátíme. A my si na druhou stranu mysleli, že pokud se nám daří dobře v USA, bude se nám dařit dobře i v ČR. Zapomněli jsme totiž na to, že v ČR není jednoduchý život a protože se tady strašně krade, obyčejní lidé na to vždycky doplatí. Zatímco v USA člověk mohl žít spokojený život i jako obyčejný člověk, v ČR se mně to zdá téměř nemožné. Neustálé zdražování a růst nákladů na bydlení tady lidem láme vaz.
Důvodů bylo několik. Měl jsem za to, že se vracím do rodné země, kde budu moci využít svých zkušeností z USA a anglického jazyka, který jsem se velmi dobře naučil. Jaké však bylo mé překvapení, že v ČR o mne nikdo neměl zájem. Zaprvé tady mají všichni pocit, že když se někdo vrátí po takové době ze zahraničí, tak musí mít našetřeno strašných peněz. Něco jsem pravda měli, ale na druhou stranu jsme v ČR začínali od nuly, s prázdným bytem, se dvěmi malými dětmi, které jsme si z USA přivezli a bez pravidelného příjmu. Do ČR jsme se vrátili v červnu 2008, o finanční krizi tady lidé ještě nevěděli, zatímco v USA jsme se s ní potýkali již třetím rokem.
Navíc, pokud někde žijete normálním životem, tak vám na úspory moc nezbyde. Jak už jsem se zmínil, v USA se nám narodily dvě holčičky a ano, mají americké pasy. Nikdy předtím nám nedošlo, kolik děti v USA stojí. Jenom za narození každé z nich jsme zaplatili 1.500 dolarů. To byla spoluúčast k pojistce, kterou Jana naštěstí měla, zaměstnavatel jí slušně přispíval. Jinak celý bezproblémový porod jednoho dítěte a dvoudenní pobyt v nemocnici přišel na nějakých 14.000 dolarů. Tolik zaplatila pojišťovna, poslali nám účet, to asi abychom měli představu.
Bydlení nás měsíčně přišlo na cca 1400 dolarů, včetně všech služeb, vody, elektřiny a internetu. Každý jsme měli své auto, jinak to nešlo a každé auto muselo být pojištěné, takže další výdaj.
Nejvíc se musím smát a zároveň plakat, když se mě někdo snaží spočítat, kolik jsme si měli v USA ušetřit. Počítá se to jednoduše - měsíční plat x 12 měsíců x 10 let a výsledek je pěkně kulaté číslo. Takoví lidé nemají nejmenší představu o nákladech na život v zahraničí a nejdále byli v Dolní Lhotě u babičky na chalupě. V životě se nejdále dostanou na dovolenou do Chorvatska.
Dále si lidé vůbec neuvědomují, že jsme tam začínali od 5ti dolarů na hodinu. To je minimální plat stanovený federální vládou. Dnes je to již možná víc.
Na druhou stranu si ale nechci stěžovat. Život na Floridě byl super, pořád teploučko, měli jsme tam spoustu přátel, se kterými jsme v kontaktu dodnes.
Proč jsme se tedy z USA vrátili? Byl tady tlak ze strany rodiny, nechtěli si připustit, že už se nikdy nevrátíme. A my si na druhou stranu mysleli, že pokud se nám daří dobře v USA, bude se nám dařit dobře i v ČR. Zapomněli jsme totiž na to, že v ČR není jednoduchý život a protože se tady strašně krade, obyčejní lidé na to vždycky doplatí. Zatímco v USA člověk mohl žít spokojený život i jako obyčejný člověk, v ČR se mně to zdá téměř nemožné. Neustálé zdražování a růst nákladů na bydlení tady lidem láme vaz.
Taxikářem v USA
Jaro 2000, Fort Myers, Florida
Jak sem se stal taxikářem? Bylo to docela prosté, v novinách byl inzerát na řidiče taxi, tak jsem tam zavolal a domluvil se na osobním pohovoru. S odstupem času to musím hodnotit jako drzost, protože jsem anglicky ještě příliš dobře neuměl a město Fort Myers jsem znal jen velmi zběžně.
Kupodivu mě vzali, nastoupil jsem hned další den. Celý den jsem jezdil se zkušeným řidičem, vykládal mě co a jak. Nebyla to tak docela taxislužba. Firma měla exklusivní smlouvu s místním letištěm a v podstatě vozila pasažéry z letiště do hotelů a rezidencí. Takže základna byla na letišti, tam jsme trávili většinu času a čekali buď v řadě anebo na zavolání dispečera. Zavolání, to byla další sranda. Používali privátní vysílačky a mluvili v kódech částečně přejatých z policejní hantýrky. Myslel jsem, že mě tohle dostane, vůbec jsem nevěděl, co po mě chtějí. Naštěstí se mnou měli trpělivost a já tam vydržel více než rok.
Malý příklad kódů:
10-20 - současná poloha
10-4 - zpráva přijata, pochopena
10-51 - zákazníci nastoupili, vyrážíme
ETA - estimated time of arrival - předpokládaná doba příjezdu
Byla to pohodová práce, kde se dalo slušně vydělat. Pracoval jsem tři dny v týdnu, pondělí středa, pátek, ale byly to dlouhé dny, obvykle od 9ti ráno až do posledního letadla, což bylo kolikrát až po půlnoci. Nejhorší to bylo v zimě, protože na severu měli zavátá letiště a letadla měla zpoždění. Na Floridě bylo krásně, nechtělo se věřit, že někde může chumelit. Proto je Fort Myers oblíbenou destinací na zimní dovolenou.
Nejčastější destinací, kam jsme vozili pasažéry, byl resort South Seas Plantation. Tento resort se nachází na samém konci ostrova Captiva a z letiště to zabralo dobrou hodinku. Nebylo to daleko, snad jen 35 mil, ale pokud jel člověk podle předpisů, tak celý ostrov Sanibel a Captiva byly omezeny rychlostí 35 mil za hodinu, což je necelých 50 km za hodinu. Rychlost se nevyplatilo překračovat, člověk nikdy nevěděl, kde stojí policajt anebo jestli zrovna nejede za mnou.
Jezdívali jsme jak osobními auty Lincoln Continental anebo mikrobusy Ford 150, do kterých se pohodlně vešlo 10 pasažérů i se zavazadly. Jednou jsem na South Seas Plantation vezl ortodoxní židovskou rodinu, která si s sebou vezla z košér důvodů i vlastní nádobí a zásoby jídla. To jsme ale měli co dělat, aby se vše do auta vlezlo.
Jízdné bylo stanoveno paušálně, podle zón. Neměli jsme tedy taxametr, pasažéři věděli dopředu přesně kolik zaplatí. Pokud ovšem člověk uvízl někde v zácpě, pro řidiče už to tak výhodné nebylo. Bylo obvyklé, stejně jako ve všech službách v USA, dávat spropitné 15 - 20% z účtované ceny. Pokud to klapalo a lidé nebyli lakomí, spropitné pokrylo náklady na benzín, který si řidiči platili sami. Jízdné jsme po každé směně vyúčtovali. Firma se s námi dělila 55 ku 45, tj. řidiči si domů odnášeli 45% jízdného. Obvykle to byly slušné peníze, domů jsem nosíval 200 až 300 dolarů denně. Násobeno třemi dny, které jsem pracoval = 600 až 900 dolarů týdně. Na Floridě poměrně slušné peníze.
Horší to však bylo v létě, to už na Floridu lidé na dovolenou nejezdí, je tam příliš horko. Takže zákazníků znatelně ubylo a tím ubylo i peněz. Myslím, že můj nejhorší letní den byly dvě jízdy za celý den, utržil jsem snad jen 120 dolarů. A z toho ještě půlku odvést firmě. V létě to byla bída.
Jak sem se stal taxikářem? Bylo to docela prosté, v novinách byl inzerát na řidiče taxi, tak jsem tam zavolal a domluvil se na osobním pohovoru. S odstupem času to musím hodnotit jako drzost, protože jsem anglicky ještě příliš dobře neuměl a město Fort Myers jsem znal jen velmi zběžně.
Kupodivu mě vzali, nastoupil jsem hned další den. Celý den jsem jezdil se zkušeným řidičem, vykládal mě co a jak. Nebyla to tak docela taxislužba. Firma měla exklusivní smlouvu s místním letištěm a v podstatě vozila pasažéry z letiště do hotelů a rezidencí. Takže základna byla na letišti, tam jsme trávili většinu času a čekali buď v řadě anebo na zavolání dispečera. Zavolání, to byla další sranda. Používali privátní vysílačky a mluvili v kódech částečně přejatých z policejní hantýrky. Myslel jsem, že mě tohle dostane, vůbec jsem nevěděl, co po mě chtějí. Naštěstí se mnou měli trpělivost a já tam vydržel více než rok.
Malý příklad kódů:
10-20 - současná poloha
10-4 - zpráva přijata, pochopena
10-51 - zákazníci nastoupili, vyrážíme
ETA - estimated time of arrival - předpokládaná doba příjezdu
Byla to pohodová práce, kde se dalo slušně vydělat. Pracoval jsem tři dny v týdnu, pondělí středa, pátek, ale byly to dlouhé dny, obvykle od 9ti ráno až do posledního letadla, což bylo kolikrát až po půlnoci. Nejhorší to bylo v zimě, protože na severu měli zavátá letiště a letadla měla zpoždění. Na Floridě bylo krásně, nechtělo se věřit, že někde může chumelit. Proto je Fort Myers oblíbenou destinací na zimní dovolenou.
Nejčastější destinací, kam jsme vozili pasažéry, byl resort South Seas Plantation. Tento resort se nachází na samém konci ostrova Captiva a z letiště to zabralo dobrou hodinku. Nebylo to daleko, snad jen 35 mil, ale pokud jel člověk podle předpisů, tak celý ostrov Sanibel a Captiva byly omezeny rychlostí 35 mil za hodinu, což je necelých 50 km za hodinu. Rychlost se nevyplatilo překračovat, člověk nikdy nevěděl, kde stojí policajt anebo jestli zrovna nejede za mnou.
Jízdné bylo stanoveno paušálně, podle zón. Neměli jsme tedy taxametr, pasažéři věděli dopředu přesně kolik zaplatí. Pokud ovšem člověk uvízl někde v zácpě, pro řidiče už to tak výhodné nebylo. Bylo obvyklé, stejně jako ve všech službách v USA, dávat spropitné 15 - 20% z účtované ceny. Pokud to klapalo a lidé nebyli lakomí, spropitné pokrylo náklady na benzín, který si řidiči platili sami. Jízdné jsme po každé směně vyúčtovali. Firma se s námi dělila 55 ku 45, tj. řidiči si domů odnášeli 45% jízdného. Obvykle to byly slušné peníze, domů jsem nosíval 200 až 300 dolarů denně. Násobeno třemi dny, které jsem pracoval = 600 až 900 dolarů týdně. Na Floridě poměrně slušné peníze.
Horší to však bylo v létě, to už na Floridu lidé na dovolenou nejezdí, je tam příliš horko. Takže zákazníků znatelně ubylo a tím ubylo i peněz. Myslím, že můj nejhorší letní den byly dvě jízdy za celý den, utržil jsem snad jen 120 dolarů. A z toho ještě půlku odvést firmě. V létě to byla bída.
Repelent
Podzim 2001, Fort Myers Florida
Jednou jsem byl pozván svými německými přáteli strávit noc pod stany na ostrůvku Picnic Island, jen kousek od pobřeží. Vyjeli jsme na dvou lodích, přítel Juergen s rodinou a ještě jeho kamarád s rodinou. Mimo to jsme s sebou brali troje vodní skůtry, to abychom se tam příliš nenudili.
Na ostrůvek jsme dorazili kolem oběda, postavili jsme stany a rozdělali oheň. Náramně jsme si odpoledne užívali, chytali jsme ryby a manželky kuchtily něco k jídlu. jak se sklánělo k západu slunce, začalo přibývat komárů. Nastříkal jsem se tedy repelentem a byl pokoj, dál jsem se věnoval životu na ostrově. Pravda je, že jsem tam byl jediný česky mluvící účastník zájezdu. Ostatní byli německy mluvící a jen občas se mnou něco prohodili anglicky. To když bylo potřeba něco zásadního, jako například postavit stan nebo ukotvit loď.
Byl jsem na to zvyklý, že mezi sebou mluvili německy, bylo to logické. Na druhou stranu to byla moje lenost, že jsem se za celou dobu pobytu mezi Němci naučil jen pár slovíček německy. Budiž mi odpuštěno, že anglicky jsem se naučil perfektně.
Jak se schylovalo k večeru, všichni byli čím dál nervóznější a čím dál více se oháněli kolem sebe. Asi po hodině se mě Juergen zeptal, jestli mě nežerou komáři. Já na to že ne, že mám na sobě repelent. Málem se skácel na zem. Prý o tom tady celou dobu mluví, že všichni zapomněli repelent a pořád řešili co budou v noci dělat. Akorát to řešili německy, takže já vůbec neměl tušení. Když se všichni dozvěděli, že mám zázračný repelent, chtěli mě uškrtit.
Jednou jsem byl pozván svými německými přáteli strávit noc pod stany na ostrůvku Picnic Island, jen kousek od pobřeží. Vyjeli jsme na dvou lodích, přítel Juergen s rodinou a ještě jeho kamarád s rodinou. Mimo to jsme s sebou brali troje vodní skůtry, to abychom se tam příliš nenudili.
Na ostrůvek jsme dorazili kolem oběda, postavili jsme stany a rozdělali oheň. Náramně jsme si odpoledne užívali, chytali jsme ryby a manželky kuchtily něco k jídlu. jak se sklánělo k západu slunce, začalo přibývat komárů. Nastříkal jsem se tedy repelentem a byl pokoj, dál jsem se věnoval životu na ostrově. Pravda je, že jsem tam byl jediný česky mluvící účastník zájezdu. Ostatní byli německy mluvící a jen občas se mnou něco prohodili anglicky. To když bylo potřeba něco zásadního, jako například postavit stan nebo ukotvit loď.
Byl jsem na to zvyklý, že mezi sebou mluvili německy, bylo to logické. Na druhou stranu to byla moje lenost, že jsem se za celou dobu pobytu mezi Němci naučil jen pár slovíček německy. Budiž mi odpuštěno, že anglicky jsem se naučil perfektně.
Jak se schylovalo k večeru, všichni byli čím dál nervóznější a čím dál více se oháněli kolem sebe. Asi po hodině se mě Juergen zeptal, jestli mě nežerou komáři. Já na to že ne, že mám na sobě repelent. Málem se skácel na zem. Prý o tom tady celou dobu mluví, že všichni zapomněli repelent a pořád řešili co budou v noci dělat. Akorát to řešili německy, takže já vůbec neměl tušení. Když se všichni dozvěděli, že mám zázračný repelent, chtěli mě uškrtit.
Klíče
Říjen 2002, Cape Coral, Florida
Na podzim roku 2002 za mnou na Floridu přijel švagr. Jen na tři měsíce, měl jsem tenkrát hromadu práce na pokládání dlažeb a tak přijel na výpomoc.
Už pár měsíců předtím jsem si pořídil svoji první loď. Jen maličkou, 16 stop dlouhou s malým 50ti koňovým motorem. Na vyblbnutí to ale stačilo až nad hlavu, dalo se na ní dojet kamkoliv, dalo se z ní i rybařit. Byla to jedna z nejlepších lodí, co jsem kdy měl, dokonce přežila i úplné potopení, to když ji zalil déšť a já měl vytaženou baterii abych ji dobil pro případ, že by musela odčerpávat dešťovou vodu. Zvláštní paradox.
Přišel čas údržby a já ji potřeboval vytáhnout na přívěsný vozík a pěkně v suchu ji opravit a natřít dno proti korýšům. Kotvila u rodinného domku mého německého přítele Juergena. Dům byl na Cape Coral, zatímco já bydlel "jen za mostem" ve městě Fort Myers. "Jen za mostem" znamenalo asi 20 km jízdy autem. Neuvědomil jsem si tuto vzdálenost, dokud mě na to švagr neupozornil.
Akce byla naplánována bezchybně. Já vysadím švagra u lodi, on na ní dopluje na veřejné přístaviště, já tam dojedu s přívěsným vozíkem, loď naložíme a tradá do Fort Myers do suchého parkoviště. První část proběhla bezchybně. Švagr naskočil, loďka chytla na první otočení klíčku, odvázal jsem jej a vzájemně jsme si zamávali. Ještě než zajel za první ohyb, došla mě jedna dost podstatná maličkost. Klíče od dodávky jsou na klíčích od lodi, tudíž se nenávratně vzdalují. Zkoušel jsem křičet, mávat, ale byl už daleko, navíc přes běžící motor za zády neměl šanci mě slyšet.
Mobilní telefon jsem měl jen já, on jej na ty tři měsíce nepotřeboval. To jsem si tedy doposud myslel. Byl všední den kolem poledne, nikdo tedy nebyl doma, všichni byli v práci. Neměl jsem mu kam zavolat, cílové místo bylo ode mne vzdáleno asi tak 15 km. Přesto jsem obvolal pár známých, podle očekávání byli všichni poněkud z ruky. Dodávka byla odemčená, tak jsem dostal šílený nápad, že by to přece neměl být takový problém ji nastartovat a odjet. Korba plná nářadí... Po půl hodině jsem ji různými zkraty a přípravky opravdu nastartoval, ale měla zamčený volant, navíc se nedalo zařadit. Automatická převodovka je zároveň blbuvzdorná.
Neodjel jsem. Švagr ani neměl moje číslo, že by mě zavolal z veřejného telefonu na pláži, kde již dozajista přešlapoval. Plán to byl dokonalý, jedna malá drobnost jej však dokázala kompletně převrátit vzhůru nohama.
Asi po dvou hodinách jsem se konečně dovolal dalšímu známému, který navíc bydlel poblíž a navíc už přijížděl z práce domů. Vyzvedl mne ještě s jedním kolegou, váleli se po podlaze smíchy, když jsem jim příběh vyprávěl. Jeli jsme tedy pro švagra, ten už byl značně nervózní, hlavou mu proběhly snad všechny scénáře, jen tento ne. Klíčů od dodávky si na svazku nevšiml.
Cestou zpátky jsem si tedy musel potupu zopakovat a odvyprávět příběh ještě jemu. Další překvapení jej čekalo u dodávky, kterou jsem téměř rozebral, abych ji mohl nastartovat. Navíc jsem při skládání součástek zpátky na jednu zapomněl a nyní bylo vždy při startu potřeba stisknout nějakou páčku pod volantem. Já tam ale z místa řidiče nedosáhl, protože jsem musel otočit klíčkem. Zbylo to tedy na švagra, který se musel vždy potupně sklonit pod volant a stisknout páčku. Nevím jak to působilo na nezasvěceného pozorovatele, ale z mého stanoviště to bylo velmi legrační...
Na podzim roku 2002 za mnou na Floridu přijel švagr. Jen na tři měsíce, měl jsem tenkrát hromadu práce na pokládání dlažeb a tak přijel na výpomoc.
Už pár měsíců předtím jsem si pořídil svoji první loď. Jen maličkou, 16 stop dlouhou s malým 50ti koňovým motorem. Na vyblbnutí to ale stačilo až nad hlavu, dalo se na ní dojet kamkoliv, dalo se z ní i rybařit. Byla to jedna z nejlepších lodí, co jsem kdy měl, dokonce přežila i úplné potopení, to když ji zalil déšť a já měl vytaženou baterii abych ji dobil pro případ, že by musela odčerpávat dešťovou vodu. Zvláštní paradox.
Přišel čas údržby a já ji potřeboval vytáhnout na přívěsný vozík a pěkně v suchu ji opravit a natřít dno proti korýšům. Kotvila u rodinného domku mého německého přítele Juergena. Dům byl na Cape Coral, zatímco já bydlel "jen za mostem" ve městě Fort Myers. "Jen za mostem" znamenalo asi 20 km jízdy autem. Neuvědomil jsem si tuto vzdálenost, dokud mě na to švagr neupozornil.
Akce byla naplánována bezchybně. Já vysadím švagra u lodi, on na ní dopluje na veřejné přístaviště, já tam dojedu s přívěsným vozíkem, loď naložíme a tradá do Fort Myers do suchého parkoviště. První část proběhla bezchybně. Švagr naskočil, loďka chytla na první otočení klíčku, odvázal jsem jej a vzájemně jsme si zamávali. Ještě než zajel za první ohyb, došla mě jedna dost podstatná maličkost. Klíče od dodávky jsou na klíčích od lodi, tudíž se nenávratně vzdalují. Zkoušel jsem křičet, mávat, ale byl už daleko, navíc přes běžící motor za zády neměl šanci mě slyšet.
Mobilní telefon jsem měl jen já, on jej na ty tři měsíce nepotřeboval. To jsem si tedy doposud myslel. Byl všední den kolem poledne, nikdo tedy nebyl doma, všichni byli v práci. Neměl jsem mu kam zavolat, cílové místo bylo ode mne vzdáleno asi tak 15 km. Přesto jsem obvolal pár známých, podle očekávání byli všichni poněkud z ruky. Dodávka byla odemčená, tak jsem dostal šílený nápad, že by to přece neměl být takový problém ji nastartovat a odjet. Korba plná nářadí... Po půl hodině jsem ji různými zkraty a přípravky opravdu nastartoval, ale měla zamčený volant, navíc se nedalo zařadit. Automatická převodovka je zároveň blbuvzdorná.
Neodjel jsem. Švagr ani neměl moje číslo, že by mě zavolal z veřejného telefonu na pláži, kde již dozajista přešlapoval. Plán to byl dokonalý, jedna malá drobnost jej však dokázala kompletně převrátit vzhůru nohama.
Asi po dvou hodinách jsem se konečně dovolal dalšímu známému, který navíc bydlel poblíž a navíc už přijížděl z práce domů. Vyzvedl mne ještě s jedním kolegou, váleli se po podlaze smíchy, když jsem jim příběh vyprávěl. Jeli jsme tedy pro švagra, ten už byl značně nervózní, hlavou mu proběhly snad všechny scénáře, jen tento ne. Klíčů od dodávky si na svazku nevšiml.
Cestou zpátky jsem si tedy musel potupu zopakovat a odvyprávět příběh ještě jemu. Další překvapení jej čekalo u dodávky, kterou jsem téměř rozebral, abych ji mohl nastartovat. Navíc jsem při skládání součástek zpátky na jednu zapomněl a nyní bylo vždy při startu potřeba stisknout nějakou páčku pod volantem. Já tam ale z místa řidiče nedosáhl, protože jsem musel otočit klíčkem. Zbylo to tedy na švagra, který se musel vždy potupně sklonit pod volant a stisknout páčku. Nevím jak to působilo na nezasvěceného pozorovatele, ale z mého stanoviště to bylo velmi legrační...
Hurikán Charley
Srpen 2004, Fort Myers Florida
Na Floridě jsem prožil devět let a obvykle první otázka, na kterou se lidi ptají se týká hurikánů. Samozřejmě tady jsou hurikány. Je to tropická oblast ležící v aktivní oblasti, kudy hurikány procházejí. Není to ale tak strašné, jak to vypadá v televizi. Tam už uvidíte jen zkázu a zbořené domečky.
Oblast jihozápadní Floridy je na tom co se hurikánů týče velmi dobře. Poslední velký hurikán tudy prošel v roce 1960, hurikán Donna. Tenkrát oblast nebyla tak hustě osídlena, přesto je Donna na seznamu nejničivějších hurikánů v historii.
Dlouhých 44 let se hurikány SW Floridě vyhýbaly. První, který výjimku potvrdil, byl Hurikán Charley v srpnu 2004.
Byli jsme na něj připraveni. Byl pátek 13. srpna, nikdo ten den nepracoval, každý se snažil zabezpečit dům a zajistit nějaké zásoby. Na našem domku jsme spustili hurikánové rolety a čekali, co se bude dít. Vše jsme sledovali v přímém přenosu místní televize až do chvíle, kdy komentátor roztřeseným hlasem oznámil, že Charley náhle změnil směr a žene se přímo na Fort Myers a Cape Coral. Několik minut poté elektrárny odpojily elektřinu a nevěděli jsme nic.
Zato jsme s Janou viděli, jak se zvedá vítr s deštěm. Nic jiného totiž hurikán není, vítr s deštěm, akorát fouká docela dost a toho deště je taky dost. Palmy se ohýbaly pod náporem větru a dešťové kapky letěly snad vodorovně. Největší strach jsme měli, z toho, že stoupne voda v mořském kanále, který byl jen asi 10 metrů od našeho domu. Také tam kotvila naše loď, uvázal jsem ji na volno, ať má šanci v případě nenadálého přílivu. Náš dům stál jen čtyři metry nad mořskou hladinou, celá Florida je jen kousek nad mořem.
Chvílemi jsem natáčel události na kameru a nemohl jsem si nevšimnout kačera, který sám stál celou dobu proti větru na přístavišti. Byl to typ čínských kačen, měly tady celou kolonii, nikdo je nelovil. Vítr s ním potácel, ale on stál a stál. Možná chtěl něco dokázat ostatním kačerům, ale přežil celý hurikán, jen se kymácel ve větru. Zvláštní týpek.
Celé to divadlo trvalo asi dvě hodiny. Ze zpráv jsme se dozvěděli, že oko hurikánu prošlo jen asi tři kilometry od našeho domu. Ostrovy Sanibel a Captiva to schytaly naplno. Nedalo se tam projet a protože obyvatelé byli v předstihu evakuováni, nyní vstup na ostrovy hlídala armáda. Další kdo to schytal byla města Punta Gorda a Port Charlotte severněji od místa, kde jsem bydleli.
Elektřina nešla ještě asi týden, což už bylo docela otravné, nejen kvůli klimatizace, ale také protože nešla lednička a pračka. Voda taky netekla, je závislá na elektřině. Na druhou stranu ve městě byla spousta popadaných stromů a sloupů elektrického vedení, takže se nebylo co divit.
Krásné však bylo, že si lidé hned po hurikánu pomáhali, sousedé si vzájemně pomáhali odklízet popadané stromy a ve frontách na vodu a led se netlačili. Přírodní katastrofa je semkla dohromady.
Na Floridě jsem prožil devět let a obvykle první otázka, na kterou se lidi ptají se týká hurikánů. Samozřejmě tady jsou hurikány. Je to tropická oblast ležící v aktivní oblasti, kudy hurikány procházejí. Není to ale tak strašné, jak to vypadá v televizi. Tam už uvidíte jen zkázu a zbořené domečky.
Oblast jihozápadní Floridy je na tom co se hurikánů týče velmi dobře. Poslední velký hurikán tudy prošel v roce 1960, hurikán Donna. Tenkrát oblast nebyla tak hustě osídlena, přesto je Donna na seznamu nejničivějších hurikánů v historii.
Dlouhých 44 let se hurikány SW Floridě vyhýbaly. První, který výjimku potvrdil, byl Hurikán Charley v srpnu 2004.
Byli jsme na něj připraveni. Byl pátek 13. srpna, nikdo ten den nepracoval, každý se snažil zabezpečit dům a zajistit nějaké zásoby. Na našem domku jsme spustili hurikánové rolety a čekali, co se bude dít. Vše jsme sledovali v přímém přenosu místní televize až do chvíle, kdy komentátor roztřeseným hlasem oznámil, že Charley náhle změnil směr a žene se přímo na Fort Myers a Cape Coral. Několik minut poté elektrárny odpojily elektřinu a nevěděli jsme nic.
Zato jsme s Janou viděli, jak se zvedá vítr s deštěm. Nic jiného totiž hurikán není, vítr s deštěm, akorát fouká docela dost a toho deště je taky dost. Palmy se ohýbaly pod náporem větru a dešťové kapky letěly snad vodorovně. Největší strach jsme měli, z toho, že stoupne voda v mořském kanále, který byl jen asi 10 metrů od našeho domu. Také tam kotvila naše loď, uvázal jsem ji na volno, ať má šanci v případě nenadálého přílivu. Náš dům stál jen čtyři metry nad mořskou hladinou, celá Florida je jen kousek nad mořem.
Chvílemi jsem natáčel události na kameru a nemohl jsem si nevšimnout kačera, který sám stál celou dobu proti větru na přístavišti. Byl to typ čínských kačen, měly tady celou kolonii, nikdo je nelovil. Vítr s ním potácel, ale on stál a stál. Možná chtěl něco dokázat ostatním kačerům, ale přežil celý hurikán, jen se kymácel ve větru. Zvláštní týpek.
Celé to divadlo trvalo asi dvě hodiny. Ze zpráv jsme se dozvěděli, že oko hurikánu prošlo jen asi tři kilometry od našeho domu. Ostrovy Sanibel a Captiva to schytaly naplno. Nedalo se tam projet a protože obyvatelé byli v předstihu evakuováni, nyní vstup na ostrovy hlídala armáda. Další kdo to schytal byla města Punta Gorda a Port Charlotte severněji od místa, kde jsem bydleli.
Elektřina nešla ještě asi týden, což už bylo docela otravné, nejen kvůli klimatizace, ale také protože nešla lednička a pračka. Voda taky netekla, je závislá na elektřině. Na druhou stranu ve městě byla spousta popadaných stromů a sloupů elektrického vedení, takže se nebylo co divit.
Krásné však bylo, že si lidé hned po hurikánu pomáhali, sousedé si vzájemně pomáhali odklízet popadané stromy a ve frontách na vodu a led se netlačili. Přírodní katastrofa je semkla dohromady.
Koupání ve vlnách na Captivě
Listopad 2000, Captiva Island, Florida
Život na západním pobřeží Floridy může připadat návštěvníkovi až příliš idylický a pohádkový. Pokud však máte práci, která vás alespoň trochu baví a průměrně živí - život na západním pobřeží Floridy JE příliš pohádkový a idylický. Na co se dá taky stěžovat? Počasí? To by mohl snad jen šílenec. Teplota moře? No dejme tomu, místní fajnšmekři se chodili koupat jen dubnu a květnu a potom zase v říjnu a listopadu. V obdobích mezitím bylo moře příliš teplé a tedy kalné anebo příliš studené zato však čiré. Pravda jsou tam komáři, ale co vám brání zůstat večer doma za sítí a u bazénu s přáteli si dát lahvinku dobrého vína...
Z mých článků určitě poznáte, že mám tuto oblast moc rád a že se tam budu navždy vracet, jednou snad natrvalo. Poznal jsem mnoho lidí, kteří v USA byli a nemají dobré vzpomínky. Já můžu říct jen to, že ač to nebylo vždycky idylické, celkový dojem byl více než kladný a nemoho říct proti USA anebo amíkům křivého slova.
Koupat do moře jsme se chodili často a rádi. K moři jsme to měli pěšky 15 minut, ale nebylo to moře na koupání, byla to tropická řeka, která se zde s mořem mísila. Pravda, byla zde pláž a krásné západy slunce, ale opravdové moře a pláže byly kousek dál.
Nejblížší na ostrově Sanibel cca 30 minut autem, nádherný kus země. Kdysi zemědělský ostrov, pěstovali zde jahody a rajčata, po nějakém hurikánu však půda dostala příliš mnoho soli a obdělávat se už nedala. Když už však člověk přejel most na Sanibel, vyplatilo se přidat dalších 20 minut a dojet na Captivu. Tady už byl opravdu tropický ráj, z obou stran obklopen mořem a plážemi. Pouze soukromé rezidence a hotely ale také nádherné veřejné pláže. Ano, tady to vždycky stálo za to. Přesto jsem byl pokaždé mile překvapen, že se vždy dalo slušně zaparkovat. Snad to bylo tím, že na Captivě opravdu nebyl McDonnalds ani jiný fast food řetězec a to bylo pro amíky poněkud matoucí. Nevěděli, jak zde přežít. Taky zde byla jediná cesta z pevniny, na konci ostrova se člověk prostě musel otočit a jet zpátky.
Nejlepší vzpomínku mám na jedno koupání na Captivě těsně před západem slunce koncem listopadu 2000. Auto jsme zaparkovali u restaurace Green Flash, nebylo tam mnoho lidí a navíc tam pracoval známý. Na pláž to bylo asi 300 metrů pěšky. Moře už bylo poměrně chladné, ale ještě příjemné. Nikdo jiný se na celé pláži nekoupal, jen párek starších manželů si užíval večerního vzduchu a se sklenkami vína v ruce čekali na západ slunce. Vypadalo to, že bude úžasný večer.
Začaly se zvedat obrovské vlny, do kterých jsme se vrhali a nechali se unášet jako malé děti. Slaná voda nás zalévala ze všech stran a síla moře byla cítit všemi smysly. Ve vzduchu byl cítit chlad a slunce se pomalu ztrácelo v moři. Moře bylo teplejší než vzduch a tak se nám vůbec nechtělo ven. Bylo nám jasné, že tohle je letos asi poslední koupání, tak jsem si to pořádně s Janou užívali. Byli jsme oba plní štěstí ze života, který jsme si mohli užívat plnými náručemi. Co na tom, že musíme zítra do práce, tohle jsou okamžiky, které nás nabíjejí životem.
Domů jsme jeli mlčky, ale usměvaví a spokojení.
Život na západním pobřeží Floridy může připadat návštěvníkovi až příliš idylický a pohádkový. Pokud však máte práci, která vás alespoň trochu baví a průměrně živí - život na západním pobřeží Floridy JE příliš pohádkový a idylický. Na co se dá taky stěžovat? Počasí? To by mohl snad jen šílenec. Teplota moře? No dejme tomu, místní fajnšmekři se chodili koupat jen dubnu a květnu a potom zase v říjnu a listopadu. V obdobích mezitím bylo moře příliš teplé a tedy kalné anebo příliš studené zato však čiré. Pravda jsou tam komáři, ale co vám brání zůstat večer doma za sítí a u bazénu s přáteli si dát lahvinku dobrého vína...
Z mých článků určitě poznáte, že mám tuto oblast moc rád a že se tam budu navždy vracet, jednou snad natrvalo. Poznal jsem mnoho lidí, kteří v USA byli a nemají dobré vzpomínky. Já můžu říct jen to, že ač to nebylo vždycky idylické, celkový dojem byl více než kladný a nemoho říct proti USA anebo amíkům křivého slova.
Koupat do moře jsme se chodili často a rádi. K moři jsme to měli pěšky 15 minut, ale nebylo to moře na koupání, byla to tropická řeka, která se zde s mořem mísila. Pravda, byla zde pláž a krásné západy slunce, ale opravdové moře a pláže byly kousek dál.
Nejblížší na ostrově Sanibel cca 30 minut autem, nádherný kus země. Kdysi zemědělský ostrov, pěstovali zde jahody a rajčata, po nějakém hurikánu však půda dostala příliš mnoho soli a obdělávat se už nedala. Když už však člověk přejel most na Sanibel, vyplatilo se přidat dalších 20 minut a dojet na Captivu. Tady už byl opravdu tropický ráj, z obou stran obklopen mořem a plážemi. Pouze soukromé rezidence a hotely ale také nádherné veřejné pláže. Ano, tady to vždycky stálo za to. Přesto jsem byl pokaždé mile překvapen, že se vždy dalo slušně zaparkovat. Snad to bylo tím, že na Captivě opravdu nebyl McDonnalds ani jiný fast food řetězec a to bylo pro amíky poněkud matoucí. Nevěděli, jak zde přežít. Taky zde byla jediná cesta z pevniny, na konci ostrova se člověk prostě musel otočit a jet zpátky.
Nejlepší vzpomínku mám na jedno koupání na Captivě těsně před západem slunce koncem listopadu 2000. Auto jsme zaparkovali u restaurace Green Flash, nebylo tam mnoho lidí a navíc tam pracoval známý. Na pláž to bylo asi 300 metrů pěšky. Moře už bylo poměrně chladné, ale ještě příjemné. Nikdo jiný se na celé pláži nekoupal, jen párek starších manželů si užíval večerního vzduchu a se sklenkami vína v ruce čekali na západ slunce. Vypadalo to, že bude úžasný večer.
Začaly se zvedat obrovské vlny, do kterých jsme se vrhali a nechali se unášet jako malé děti. Slaná voda nás zalévala ze všech stran a síla moře byla cítit všemi smysly. Ve vzduchu byl cítit chlad a slunce se pomalu ztrácelo v moři. Moře bylo teplejší než vzduch a tak se nám vůbec nechtělo ven. Bylo nám jasné, že tohle je letos asi poslední koupání, tak jsem si to pořádně s Janou užívali. Byli jsme oba plní štěstí ze života, který jsme si mohli užívat plnými náručemi. Co na tom, že musíme zítra do práce, tohle jsou okamžiky, které nás nabíjejí životem.
Domů jsme jeli mlčky, ale usměvaví a spokojení.
Proč nejezdit na červenou
Fort Myers Florida, duben 2001
Bylo už po deváté večer, já měl v taxíku pasažéra a v klidu jsme se sunuli směrem k jeho destinaci. Počasí bylo nádherné, řekl bych skoro jako vždy na Floridě, tam je málokdy vysloveně škaredě. I když prší, tak je teplo, takže je stejně dobře...
S pasažérem jsme si vykládali o životě, měl jsem tuto práci moc rád, každý si chtěl vykládat. Vozil jsem lidi z letiště do jejich domovů anebo na dovolenou na hotely, mohl jsem si s nimi vykládat, točil jsem si volantem a ještě mě za to platili, úplná pohoda.
Takže si to takhle frčíme po rušné ulici Bonita Beach Rd k rušné křižovatce US 41 a já zaregistroval, že zelená už svítí docela dlouho. Tak jsem ještě trochu přidal a zelená už přeskočila na oranžovou. Brzdit se mě už nechtělo, šlápl jsem na to ještě víc, osmiválec zaburácel, podřadil a křižovatku jsme doslova přelétli. Bohužel však již na čistou červenou.
K mé smůle stál na křižovatce policajt a ten nemohl nezaregistrovat moji spanilou a zběsilou jízdu. Zapnul barevnou hudbu a jal se mě pronásledovat. Zastavil jsem hned jak jsem jej zaregistroval. Pomalu přišel s rukou na bouchačce (to je podle předpisu) a chtěl doklady. Ptal se na důvod proč mě zastavil, já zkusil rychlou jízdu. On že né, jel jsem na červenou. Potupně jsem kývl a říkal jsem si patří mi to, poslední dobou stejně jezdím jako prase, ještě že jsem nikoho nezabil. Pasažér mě utěšoval, naštěstí nikam nespěchal, přijel na týdenní dovolenou.
Policajt přišel za dobrých 20 minut, měl pro mě domluvený termín soudu, kam se musím dostavit a přiznat vinu nebo prokázat nevinu. Tohle byla moje první zkušenost s policií v USA. Placení pokuty na místě neexistuje, bral by to jako pokus o uplácení, všechno se řeší u soudu.
Soud jsem si taky neuměl představit. Vůbec jsem tam nebyl sám. Bylo nás asi padesát, mimo jiné ten můj polda, to kdybych se s ním chtěl hádat. Přišel zástupce soudce, soudce prý nemá čas. Dal nám dvě varianty. První kdy uznáváme svoji vinu. V tom případě zaplatíme pokutu 62 dolarů a 30 centů (možno rozdělit na třicet splátek), strávíme čtyři hodiny v dopravní škole a nepřipíšou se nám žádné body.
Druhá varianta kdy vinu neuznám, mám tedy nárok na přelíčení se soudcem a poldou. Líčení se může táhnout týdny a měsíce. Pokud prohraju zaplatím soudní výlohy. Pokud vyhraju, tak jsem nevinnen.
Šel jsem do první varianty, zaplatil jsem pokutu, strávil 4 hodiny ve škole a od té doby jezdím slušně. Nestojí to za ty tahanice a ztracený čas.
Bylo už po deváté večer, já měl v taxíku pasažéra a v klidu jsme se sunuli směrem k jeho destinaci. Počasí bylo nádherné, řekl bych skoro jako vždy na Floridě, tam je málokdy vysloveně škaredě. I když prší, tak je teplo, takže je stejně dobře...
S pasažérem jsme si vykládali o životě, měl jsem tuto práci moc rád, každý si chtěl vykládat. Vozil jsem lidi z letiště do jejich domovů anebo na dovolenou na hotely, mohl jsem si s nimi vykládat, točil jsem si volantem a ještě mě za to platili, úplná pohoda.
Takže si to takhle frčíme po rušné ulici Bonita Beach Rd k rušné křižovatce US 41 a já zaregistroval, že zelená už svítí docela dlouho. Tak jsem ještě trochu přidal a zelená už přeskočila na oranžovou. Brzdit se mě už nechtělo, šlápl jsem na to ještě víc, osmiválec zaburácel, podřadil a křižovatku jsme doslova přelétli. Bohužel však již na čistou červenou.
K mé smůle stál na křižovatce policajt a ten nemohl nezaregistrovat moji spanilou a zběsilou jízdu. Zapnul barevnou hudbu a jal se mě pronásledovat. Zastavil jsem hned jak jsem jej zaregistroval. Pomalu přišel s rukou na bouchačce (to je podle předpisu) a chtěl doklady. Ptal se na důvod proč mě zastavil, já zkusil rychlou jízdu. On že né, jel jsem na červenou. Potupně jsem kývl a říkal jsem si patří mi to, poslední dobou stejně jezdím jako prase, ještě že jsem nikoho nezabil. Pasažér mě utěšoval, naštěstí nikam nespěchal, přijel na týdenní dovolenou.
Policajt přišel za dobrých 20 minut, měl pro mě domluvený termín soudu, kam se musím dostavit a přiznat vinu nebo prokázat nevinu. Tohle byla moje první zkušenost s policií v USA. Placení pokuty na místě neexistuje, bral by to jako pokus o uplácení, všechno se řeší u soudu.
Soud jsem si taky neuměl představit. Vůbec jsem tam nebyl sám. Bylo nás asi padesát, mimo jiné ten můj polda, to kdybych se s ním chtěl hádat. Přišel zástupce soudce, soudce prý nemá čas. Dal nám dvě varianty. První kdy uznáváme svoji vinu. V tom případě zaplatíme pokutu 62 dolarů a 30 centů (možno rozdělit na třicet splátek), strávíme čtyři hodiny v dopravní škole a nepřipíšou se nám žádné body.
Druhá varianta kdy vinu neuznám, mám tedy nárok na přelíčení se soudcem a poldou. Líčení se může táhnout týdny a měsíce. Pokud prohraju zaplatím soudní výlohy. Pokud vyhraju, tak jsem nevinnen.
Šel jsem do první varianty, zaplatil jsem pokutu, strávil 4 hodiny ve škole a od té doby jezdím slušně. Nestojí to za ty tahanice a ztracený čas.
Úplně vysolenej...
Chicago, někdy na jaře roku 1998
Na křižovatce ulic Belmont a Millwaukee byla benzínová pumpa Shell. Nejspíš tam stojí ještě dnes, co by se s ní asi tak stalo. V roce 1998 tam prodávali celkem obstojné kafe, za dollar jej bylo dost a navíc se tam dal koupit Deník Zwiazkowy, polské periodikum, kde byla spousta inzerátů na práci.
Hned vedle pumpy Shell stál Dunkin Donnuts, tady se pro změnu daly koupit výborné croissanty a kdo byl mlsnej, tak jakékoliv koblihy.
Hlavním důvodem, proč se na této pumpě scházely ve všední den po ránu doslova stovky lidí však byl úplně jiný. Přijížděli sem totiž polští kontraktoři (stavitelé) a najímali zde pracovní sílu. Na den na dva, někdy se z toho vyklubal dlouhodobý pracovní vztah. Občas se také stalo, že člověka najali, nechali jej celý den pracovat a večer mu řekli, že za nic nestál a nic mu nedali. I takoví šmejdi se našli. Pak se už ale dlouho nemohli na Shellce ukázat, komunita držela pospolu, zrada se neodpouštěla. Speciálně vůči lidem, kteří neměli nic jiného než své ruce k obživě.
Kolikrát jsem si říkal, že pokud by chtěl imigrační úřad někde udělat zátah, tak tady by to bylo ideální. To se však nikdy nestalo, přece jen někdo musel opravovat domečky američanů. Určitě o tom však věděli, byli jsme tam úplně na ráně, jezdili kolem nás denně do práce.
Radek se nedal přehlédnout, a přestože nebyl velký vzrůstem, bylo jej všude plno. Bylo zvláštní, že jsme se k sobě dostali, ovlivnil můj život v dalším roce v Chicagu. Pořád měl co vyprávět, příběhy z Čech i z USA, nedal se zastavit. Prodavač někde od Liberce, byl v Chicagu s bráchou Karlem.
Poprvé jsem jej zaregistroval, když s kelímkem kávy v jedné ruce a rohlíkem v druhé hrozně horlivě vykládal příběh svého kamaráda, který se rozhodl přestat solit. Měl audienci asi pěti lidí, které udržoval v pozornosti, tím, že jim neustále kroužil kelímkem před obličejem. Příběh naštěstí nebyl dlouhý, už se schyloval k vyvrcholení... "No jak myslíte že to po měsíci dopadlo??" ...ptal se Radek obecenstva... "Odvezli ho do nemocnice", prohlásil vítězoslavně, "byl úplně vysolenej!" Načež se na všechny dlouze podíval a vítězoslavně se napil kávy z kelímku.
Jeslti z toho plyne nějaké poučení opravdu nevím. Tak jsem však potkal Radka, se kterým jsem v Chicagu prožil mnoho dobrého i zlého.
Na křižovatce ulic Belmont a Millwaukee byla benzínová pumpa Shell. Nejspíš tam stojí ještě dnes, co by se s ní asi tak stalo. V roce 1998 tam prodávali celkem obstojné kafe, za dollar jej bylo dost a navíc se tam dal koupit Deník Zwiazkowy, polské periodikum, kde byla spousta inzerátů na práci.
Hned vedle pumpy Shell stál Dunkin Donnuts, tady se pro změnu daly koupit výborné croissanty a kdo byl mlsnej, tak jakékoliv koblihy.
Hlavním důvodem, proč se na této pumpě scházely ve všední den po ránu doslova stovky lidí však byl úplně jiný. Přijížděli sem totiž polští kontraktoři (stavitelé) a najímali zde pracovní sílu. Na den na dva, někdy se z toho vyklubal dlouhodobý pracovní vztah. Občas se také stalo, že člověka najali, nechali jej celý den pracovat a večer mu řekli, že za nic nestál a nic mu nedali. I takoví šmejdi se našli. Pak se už ale dlouho nemohli na Shellce ukázat, komunita držela pospolu, zrada se neodpouštěla. Speciálně vůči lidem, kteří neměli nic jiného než své ruce k obživě.
Kolikrát jsem si říkal, že pokud by chtěl imigrační úřad někde udělat zátah, tak tady by to bylo ideální. To se však nikdy nestalo, přece jen někdo musel opravovat domečky američanů. Určitě o tom však věděli, byli jsme tam úplně na ráně, jezdili kolem nás denně do práce.
Radek se nedal přehlédnout, a přestože nebyl velký vzrůstem, bylo jej všude plno. Bylo zvláštní, že jsme se k sobě dostali, ovlivnil můj život v dalším roce v Chicagu. Pořád měl co vyprávět, příběhy z Čech i z USA, nedal se zastavit. Prodavač někde od Liberce, byl v Chicagu s bráchou Karlem.
Poprvé jsem jej zaregistroval, když s kelímkem kávy v jedné ruce a rohlíkem v druhé hrozně horlivě vykládal příběh svého kamaráda, který se rozhodl přestat solit. Měl audienci asi pěti lidí, které udržoval v pozornosti, tím, že jim neustále kroužil kelímkem před obličejem. Příběh naštěstí nebyl dlouhý, už se schyloval k vyvrcholení... "No jak myslíte že to po měsíci dopadlo??" ...ptal se Radek obecenstva... "Odvezli ho do nemocnice", prohlásil vítězoslavně, "byl úplně vysolenej!" Načež se na všechny dlouze podíval a vítězoslavně se napil kávy z kelímku.
Jeslti z toho plyne nějaké poučení opravdu nevím. Tak jsem však potkal Radka, se kterým jsem v Chicagu prožil mnoho dobrého i zlého.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
