Jak sem se stal taxikářem? Bylo to docela prosté, v novinách byl inzerát na řidiče taxi, tak jsem tam zavolal a domluvil se na osobním pohovoru. S odstupem času to musím hodnotit jako drzost, protože jsem anglicky ještě příliš dobře neuměl a město Fort Myers jsem znal jen velmi zběžně.
Kupodivu mě vzali, nastoupil jsem hned další den. Celý den jsem jezdil se zkušeným řidičem, vykládal mě co a jak. Nebyla to tak docela taxislužba. Firma měla exklusivní smlouvu s místním letištěm a v podstatě vozila pasažéry z letiště do hotelů a rezidencí. Takže základna byla na letišti, tam jsme trávili většinu času a čekali buď v řadě anebo na zavolání dispečera. Zavolání, to byla další sranda. Používali privátní vysílačky a mluvili v kódech částečně přejatých z policejní hantýrky. Myslel jsem, že mě tohle dostane, vůbec jsem nevěděl, co po mě chtějí. Naštěstí se mnou měli trpělivost a já tam vydržel více než rok.
Malý příklad kódů:
10-20 - současná poloha
10-4 - zpráva přijata, pochopena
10-51 - zákazníci nastoupili, vyrážíme
ETA - estimated time of arrival - předpokládaná doba příjezdu
Byla to pohodová práce, kde se dalo slušně vydělat. Pracoval jsem tři dny v týdnu, pondělí středa, pátek, ale byly to dlouhé dny, obvykle od 9ti ráno až do posledního letadla, což bylo kolikrát až po půlnoci. Nejhorší to bylo v zimě, protože na severu měli zavátá letiště a letadla měla zpoždění. Na Floridě bylo krásně, nechtělo se věřit, že někde může chumelit. Proto je Fort Myers oblíbenou destinací na zimní dovolenou.
Nejčastější destinací, kam jsme vozili pasažéry, byl resort South Seas Plantation. Tento resort se nachází na samém konci ostrova Captiva a z letiště to zabralo dobrou hodinku. Nebylo to daleko, snad jen 35 mil, ale pokud jel člověk podle předpisů, tak celý ostrov Sanibel a Captiva byly omezeny rychlostí 35 mil za hodinu, což je necelých 50 km za hodinu. Rychlost se nevyplatilo překračovat, člověk nikdy nevěděl, kde stojí policajt anebo jestli zrovna nejede za mnou.
Jízdné bylo stanoveno paušálně, podle zón. Neměli jsme tedy taxametr, pasažéři věděli dopředu přesně kolik zaplatí. Pokud ovšem člověk uvízl někde v zácpě, pro řidiče už to tak výhodné nebylo. Bylo obvyklé, stejně jako ve všech službách v USA, dávat spropitné 15 - 20% z účtované ceny. Pokud to klapalo a lidé nebyli lakomí, spropitné pokrylo náklady na benzín, který si řidiči platili sami. Jízdné jsme po každé směně vyúčtovali. Firma se s námi dělila 55 ku 45, tj. řidiči si domů odnášeli 45% jízdného. Obvykle to byly slušné peníze, domů jsem nosíval 200 až 300 dolarů denně. Násobeno třemi dny, které jsem pracoval = 600 až 900 dolarů týdně. Na Floridě poměrně slušné peníze.
Horší to však bylo v létě, to už na Floridu lidé na dovolenou nejezdí, je tam příliš horko. Takže zákazníků znatelně ubylo a tím ubylo i peněz. Myslím, že můj nejhorší letní den byly dvě jízdy za celý den, utržil jsem snad jen 120 dolarů. A z toho ještě půlku odvést firmě. V létě to byla bída.
0 komentářů:
Okomentovat