Začátky v USA

březen 1998, Chicago

Do USA jsem přiletěl koncem března 1998. Přistál jsem v New Yorku a autobusem se dopravil do Chicaga. Měl jsem tam kontakt na známého jednoho známého.

Přejezd z NY do Chicaga byl strašlivý, trvalo to 24 hodin. Jel jsem autobusem Greyhound, kterým jezdí hlavně nemajetní lidé. Trochu jsem žblebtal anglicky a zjistil od spolucestujícího, že jede až do Seattlu, tedy na druhý konec USA. Upřímně jsem jej při představě tří dnů strávených v autobuse politoval. Autobus navíc dělal nucené přestávky, to nás všechny vyhnali ven a uklidili po nás svinčík. Poprvé se mě to málem stalo osudným, nechal jsem na sedadle batoh i s jízdenkou a když jsme nastupovali zpět, tak mě nechtěli pustit dovnitř. Nakonec jsem řidiče "ukecal" a on mě nechal dojít si pro jízdenku.

Pokud si někdo myslí, že je z amerických dálnic něco zajímavého vidět, tak jej zklamu. Pořád stejné okolí dálnic, občas benzinka s Mc Donalds anebo Burger King. Jinak nic. Příšerná nuda.

Do Chicaga jsme dorazili brzo ráno, telefonoval jsem Timovi a ten pro mne vzápětí přijel. Počasí bylo jako vystřižené z mafiánských filmů o All Caponovi, šedivá obloha a jemně mžilo. Byla sobota ráno, Timo mne vzal na snídani do Mc Donalds, on to jedl snad denně. Ráno, v poledne a večer. Doma neměl žádné jídlo, na to jsem přišel následující den, když jsem se brzy ráno vzbudil. Timo spal jako zabitý, přes týden dělal dlouho do noci a tak to o víkendu dospával.

Bylo už deset dopoledne, Timo pořád spal a já měl hlad jako vlk. Naštěstí byl za rohem Mc Donalds, tak jsem tam vyrazil. Říkal jsem si, to bude jednoduché, řeknu jen číslo menu, zaplatím a bude to. Až na malý detail, na který mne nikdo neupozornil. Obsluhující se mne totiž zeptala, jestli to chci s sebou nebo to spořádám v restauraci - "For here or to go?" Na to se vás mimochodem zeptají v každém fast foodu. Já tomu ale nerozuměl  a tak jsem řekl "Yes". Ona vykulila oči, zeptala se ještě jednou a já pro jistotu řekl "No". Tím jsem ji totálně vyvedl z míry, v duchu si asi říkala něco o pitomých přistěhovalcích a jídlo mě zabalila s sebou. Poděkoval jsem, sedl si za stůl, všechno jsem to rozbalil a pustil se do toho. To už ta dívčina nevěřila svým očím, ale já byl konečně spokojený. Hlady neumřu.