Hromadná doprava v Chicagu

Ze svých vzpomínek na Ameriku nemůžu vynechat zkušenosti s hromadnou dopravou ve městě Chicago. Z počátku jsem systém příliš nechápal, ale časem jsem si zvykl a ještě později musel uznat, že to ani jinak nejde.

Například každá autobusová linka ve městě jede jen po jedné ulici. Od začátku až na konec, otočí se a jede zpátky. Docela pakárna pro řidiče, bych řekl. Pokud se ale podíváte na mapu Chicaga, zjistíte, že ulice jsou rozvrženy tak, jako by na město někdo hodil pravoúhlou pavučinu. Město bylo stavěno podle přesného plánu, takže hlavní ulice protínají město skrz naskrz, jak můžete vidět na této mapě (klikněte pro otevření nové stránky). Je zde však několik ulic, které protínají město šikmým směrem a poněkud rozbíjejí celkový pravoúhlý dojem.

Hustota silničního provozu ve městě je nepředvídatelná a proto jízdní řády na zastávkách městských autobusů vypadají následovně: "každých několik minut", "každou půlhodinu" a podobně. Není tedy výjimkou, že člověk na zastávce čeká jako trouba půl hodiny a potom přijedou autobusy hned dva. V létě se to dalo vydržet, mnohem horší to bylo v zimě, někdy jsem to čekání vzdal a jel taxíkem.



Dalším, mnohem spolehlivějším dopravním prostředkem je nadzemní dráha. Místní jí říkají "L" od slova elevated - zvýšený. Nadzemka má na rozdíl od autobusů přesný jízdní řád a obvykle se na něj dá spolehnout. V roce 2000 stálo jízdné $1.50. V roce 2012 už to je $2.25. Zdražuje se holt všude. Pokud nemáte předplacené jízdné, platí se při vstupu do objektu nadzemky. Když je člověk uvnitř systému, může si jezdit jak dlouho chce. A protože je v Chicagu celkem osm tras a ty se křižují na několika přestupních místech, je možné s malou svačinkou za celý den projet celé město za pouhých $2.25. Samozřejmě nesmíte opustit systém, tedy projít exitní bránou. Osobně jsem tento nekonvenční poznávací způsob vyzkoušel a vřele doporučuji.

Nejzajímavější a také nejkratší je trasa "Loop" - smyčka, kolečko v centru města, projížďka mezi mrakodrapy. Trasy jsou pojmenovány podle barev, modrá trasa, červená trasa, žlutá trasa...
Na některých trasách souprava zajíždí v centru do podzemí, takže tam se z ní na čas stane podzemka. Než zase vyjede na povrch.

Všechny prostředky hromadné dopravy jsou klimatizovány, člověk se tam tedy nemusí v létě potit jako to prase. Akorát to někdy bylo na teplotní šok. Venku pomalu 40 stupňů Celsia nad nulou, pak vlezete do autobusu, který je vychlazen na 23 - 25 stupňů. Tam vás ale přivítá usměvavý řidič nebo řidička, zaplatíte mu jízdné a tradá. Jedeme. Řidiči jsou povětšinou černoši, je to dobře placená práce se spoustou benefitů. a protože v USA neutlačujeme menšiny, obvykle dostane při výběru přednost "afroameričan". To je prosím oficiální oslovení, které však nemají rádi ani samotní černoši. Setkáte se tak s ním hlavně v televizi a tisku. Pokud o někom řeknete, že je "black", neměl by z toho být problém. Úplně zapovězené oslovení pro černochy je ale "negro". To už si koledujete o pěkný průšvih.





Lyžování v Coloradu

Breckenridge, Colorado, 2002 a 2003

V roce 2002 a 2003 jsme měli možnost podívat se do lyžařského střediska v Breckenridge v Coloradu. Jana tam měla přátele, tak jsme využili jejich pohostinnosti a na pár dnů přijeli.

Přiletět do Denveru bylo to nejmenší. Z Fort Myers přímým letem a asi o tři hodiny později jsme byli v Coloradu. Potom jsme si půjčili auto a čekaly nás další dvě hodinky jízdy po vlastní ose do Breckenridge.

Tento zbůsob cestování jsme využívali často. Bylo to levné a pohodlné. Obvykle jsem začal na internetu zkoumat  a rezervovat letenky, auto a hotel cca dva měsíce dopředu, to se daly zařídit nejlepší ceny. Mnoho našich známých jezdilo autem po celých státech a libovalo si jak ušetřili, až na to že se vrátili unavení a nevyspaní, a poté ještě museli dva dny dospávat, zatímco my jsme už mohli klidně vydělávat...

Cesta do Breckenridge je velice zajímavá, vede přes hory a doly, dokonce je tam tunel. Oproti Floridě to byla příjemná změna.

Breckenridge je malé městečko v horách, stálých obyvatel tam žije cca 4500. Město koncem 19. století proslulo zlatou horečkou, to zde bydlelo na 1600 lidí, zlatokopů, hospodských, podvodníků, lehkých dívek a podobně. Ne nadarmo se říká, že na zlaté horečce vždy vydělali spíše ti, kteří se o zlatokopy starali.

Městečko leží ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem a některé lyžařské svahy jdou ještě o pěkných pár set metrů výše. Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomil, když jsem po příjezdu k domu našich známých popadl dva kufry a plný elánu s nimi vyběhl do druhého patra. V tu chvíli se mě zatmělo před očima a zády jsem se svezl po zdi, která byla naštěstí poblíž. Příčina byla jednoduchá, posledních několik let jsem žil pár metrů nad mořskou hladinou a tak mne tento výškový rozdíl docela dostal. Mnohem horší to bylo další den na svahu. To jsem myslel, že vypustím duši a že tyto srandičky již nejsou  pro mne.

Naštěstí jsme se za pár dnů aklimatizovali a dalo se to vydržet.


Začátky v USA

březen 1998, Chicago

Do USA jsem přiletěl koncem března 1998. Přistál jsem v New Yorku a autobusem se dopravil do Chicaga. Měl jsem tam kontakt na známého jednoho známého.

Přejezd z NY do Chicaga byl strašlivý, trvalo to 24 hodin. Jel jsem autobusem Greyhound, kterým jezdí hlavně nemajetní lidé. Trochu jsem žblebtal anglicky a zjistil od spolucestujícího, že jede až do Seattlu, tedy na druhý konec USA. Upřímně jsem jej při představě tří dnů strávených v autobuse politoval. Autobus navíc dělal nucené přestávky, to nás všechny vyhnali ven a uklidili po nás svinčík. Poprvé se mě to málem stalo osudným, nechal jsem na sedadle batoh i s jízdenkou a když jsme nastupovali zpět, tak mě nechtěli pustit dovnitř. Nakonec jsem řidiče "ukecal" a on mě nechal dojít si pro jízdenku.

Pokud si někdo myslí, že je z amerických dálnic něco zajímavého vidět, tak jej zklamu. Pořád stejné okolí dálnic, občas benzinka s Mc Donalds anebo Burger King. Jinak nic. Příšerná nuda.

Do Chicaga jsme dorazili brzo ráno, telefonoval jsem Timovi a ten pro mne vzápětí přijel. Počasí bylo jako vystřižené z mafiánských filmů o All Caponovi, šedivá obloha a jemně mžilo. Byla sobota ráno, Timo mne vzal na snídani do Mc Donalds, on to jedl snad denně. Ráno, v poledne a večer. Doma neměl žádné jídlo, na to jsem přišel následující den, když jsem se brzy ráno vzbudil. Timo spal jako zabitý, přes týden dělal dlouho do noci a tak to o víkendu dospával.

Bylo už deset dopoledne, Timo pořád spal a já měl hlad jako vlk. Naštěstí byl za rohem Mc Donalds, tak jsem tam vyrazil. Říkal jsem si, to bude jednoduché, řeknu jen číslo menu, zaplatím a bude to. Až na malý detail, na který mne nikdo neupozornil. Obsluhující se mne totiž zeptala, jestli to chci s sebou nebo to spořádám v restauraci - "For here or to go?" Na to se vás mimochodem zeptají v každém fast foodu. Já tomu ale nerozuměl  a tak jsem řekl "Yes". Ona vykulila oči, zeptala se ještě jednou a já pro jistotu řekl "No". Tím jsem ji totálně vyvedl z míry, v duchu si asi říkala něco o pitomých přistěhovalcích a jídlo mě zabalila s sebou. Poděkoval jsem, sedl si za stůl, všechno jsem to rozbalil a pustil se do toho. To už ta dívčina nevěřila svým očím, ale já byl konečně spokojený. Hlady neumřu.

Proč jsem se vrátil

Proč jsem se z USA po deseti letech vrátil do ČR je nejčastější otázka, kterou dostávám. A upřímně řečeno, nemám na ni uspokojivou odpověď.

Důvodů bylo několik. Měl jsem za to, že se vracím do rodné země, kde budu moci využít svých zkušeností z USA a anglického jazyka, který jsem se velmi dobře naučil. Jaké však bylo mé překvapení, že v ČR o mne nikdo neměl zájem. Zaprvé tady mají všichni pocit, že když se někdo vrátí po takové době ze zahraničí, tak musí mít našetřeno strašných peněz. Něco jsem pravda měli, ale na druhou stranu jsme v ČR začínali od nuly, s prázdným bytem, se dvěmi malými dětmi, které jsme si z USA přivezli a bez pravidelného příjmu. Do ČR  jsme se vrátili v červnu 2008, o finanční krizi tady lidé ještě nevěděli, zatímco v USA jsme se s ní potýkali již třetím rokem.

Navíc, pokud někde žijete normálním životem, tak vám na úspory moc nezbyde. Jak už jsem se zmínil, v USA se nám narodily dvě holčičky a ano, mají americké pasy. Nikdy předtím nám nedošlo, kolik děti v USA stojí. Jenom za narození každé z nich jsme zaplatili 1.500 dolarů. To byla spoluúčast k pojistce, kterou Jana naštěstí měla, zaměstnavatel jí slušně přispíval. Jinak celý bezproblémový porod jednoho dítěte a dvoudenní pobyt v nemocnici přišel na nějakých 14.000 dolarů. Tolik zaplatila pojišťovna, poslali nám účet, to asi abychom měli představu.

Bydlení nás měsíčně přišlo na cca 1400 dolarů, včetně všech služeb, vody, elektřiny a internetu. Každý jsme měli své auto, jinak to nešlo a každé auto muselo být pojištěné, takže další výdaj.

Nejvíc se musím smát a zároveň plakat, když se mě někdo snaží spočítat, kolik jsme si měli v USA ušetřit. Počítá se to jednoduše - měsíční plat x 12 měsíců x 10 let a výsledek je pěkně kulaté číslo. Takoví lidé nemají nejmenší představu o nákladech na život v zahraničí a nejdále byli v Dolní Lhotě u babičky na chalupě. V životě se nejdále dostanou na dovolenou do Chorvatska.

Dále si lidé vůbec neuvědomují, že jsme tam začínali od 5ti dolarů na hodinu. To je minimální plat stanovený federální vládou. Dnes je to již možná víc.

Na druhou stranu si ale nechci stěžovat. Život na Floridě byl super, pořád teploučko, měli jsme tam spoustu přátel, se kterými jsme v kontaktu dodnes.

Proč jsme se tedy z USA vrátili? Byl tady tlak ze strany rodiny, nechtěli si připustit, že už se nikdy nevrátíme.  A my si na druhou stranu mysleli, že pokud se nám daří dobře v USA, bude se nám dařit dobře i v ČR. Zapomněli jsme totiž na to, že v ČR není jednoduchý život a protože se tady strašně krade, obyčejní lidé na to vždycky doplatí. Zatímco v USA člověk mohl žít spokojený život i jako obyčejný člověk, v ČR se mně to zdá téměř nemožné. Neustálé zdražování a růst nákladů na bydlení tady lidem láme vaz.

Taxikářem v USA

Jaro 2000, Fort Myers, Florida

Jak sem se stal taxikářem? Bylo to docela prosté, v novinách byl inzerát na řidiče taxi, tak jsem tam zavolal a domluvil se na osobním pohovoru. S odstupem času to musím hodnotit jako drzost, protože jsem anglicky ještě příliš dobře neuměl a město Fort Myers jsem znal jen velmi zběžně.

Kupodivu mě vzali, nastoupil jsem hned další den. Celý den jsem jezdil se zkušeným řidičem, vykládal mě co a jak. Nebyla to tak docela taxislužba. Firma měla exklusivní smlouvu s místním letištěm a v podstatě vozila pasažéry z letiště do hotelů a rezidencí. Takže základna byla na letišti, tam jsme trávili většinu času a čekali buď v řadě anebo na zavolání dispečera. Zavolání, to byla další sranda. Používali privátní vysílačky a mluvili v kódech částečně přejatých z policejní hantýrky. Myslel jsem, že mě tohle dostane, vůbec jsem nevěděl, co po mě chtějí. Naštěstí se mnou měli trpělivost a já tam vydržel více než rok.

Malý příklad kódů:
10-20 - současná poloha
10-4 - zpráva přijata, pochopena
10-51 - zákazníci nastoupili, vyrážíme
ETA - estimated time of arrival - předpokládaná doba příjezdu

Byla to pohodová práce, kde se dalo slušně vydělat. Pracoval jsem tři dny v týdnu, pondělí středa, pátek, ale byly to dlouhé dny, obvykle od 9ti ráno až do posledního letadla, což bylo kolikrát až po půlnoci. Nejhorší to bylo v zimě, protože na severu měli zavátá letiště a letadla měla zpoždění. Na Floridě bylo krásně, nechtělo se věřit, že někde může chumelit. Proto je Fort Myers oblíbenou destinací na zimní dovolenou.

Nejčastější destinací, kam jsme vozili pasažéry, byl resort South Seas Plantation. Tento resort se nachází na samém konci ostrova Captiva a z letiště to zabralo dobrou hodinku. Nebylo to daleko, snad jen 35 mil, ale pokud jel člověk podle předpisů, tak celý ostrov Sanibel a Captiva byly omezeny rychlostí 35 mil za hodinu, což je necelých 50 km za hodinu. Rychlost se nevyplatilo překračovat, člověk nikdy nevěděl, kde stojí policajt anebo jestli zrovna nejede za mnou.

Jezdívali jsme jak osobními auty Lincoln Continental anebo mikrobusy Ford 150, do kterých se pohodlně vešlo 10 pasažérů i se zavazadly. Jednou jsem na South Seas Plantation vezl ortodoxní židovskou rodinu, která si s sebou vezla z košér důvodů i vlastní nádobí a zásoby jídla. To jsme ale měli co dělat, aby se vše do auta vlezlo.

Jízdné bylo stanoveno paušálně, podle zón. Neměli jsme tedy taxametr, pasažéři věděli dopředu přesně kolik zaplatí. Pokud ovšem člověk uvízl někde v zácpě, pro řidiče už to tak výhodné nebylo. Bylo obvyklé, stejně jako ve všech službách v USA, dávat spropitné 15 - 20% z účtované ceny. Pokud to klapalo a lidé nebyli lakomí, spropitné pokrylo náklady na benzín, který si řidiči platili sami. Jízdné jsme po každé směně vyúčtovali. Firma se s námi dělila 55 ku 45, tj. řidiči si domů odnášeli 45% jízdného. Obvykle to byly slušné peníze, domů jsem nosíval 200 až 300 dolarů denně. Násobeno třemi dny, které jsem pracoval  = 600 až 900 dolarů týdně. Na Floridě poměrně slušné peníze.

Horší to však bylo v létě, to už na Floridu lidé na dovolenou nejezdí, je tam příliš horko. Takže zákazníků znatelně ubylo a tím ubylo i peněz. Myslím, že můj nejhorší letní den byly dvě jízdy za celý den, utržil jsem snad jen 120 dolarů. A z toho ještě půlku odvést firmě. V létě to byla bída.