Pokud nežijete ve velkém městě, tak se v USA bez auta neobejdete. A to bych ještě u některých měst velmi váhal. Například New York, Chicago, Washington DC a snad i San Francisco. Tam se bez auta žije celkem pohodlně. Ale například v Los Angeles a Miami už to tak jednoznačné není. Městská doprava tam pravda fuunguje, ale vůbec není propracovaná a navíc jsou tato města ohromně rozlehlá.
První auto, které jsem koupil byl Lincoln Continental Mark VII. Stál 700 dolarů. Byl jsem šťastným majitelem necelý týden, než jsme s přítelkyní vyrazili na sobotní výlet k jezeru a zepředu nás narazila černoška z protisměru. Neuvědomila si, že to za deště trochu více klouže. Auto bylo na odpis.
Černoška navíc neměla pojistku, takže jsme se sešli u soudu, ale nikdy jsme z ní nic nedostali. Právníci nám poradili, ať to necháme plavat. Kde nic není...
Další auto byl Ford Thunderbird za 300 dolarů. Motor 3,8 litru V6, s jedinou chybičkou. Necouval. A neřadil overdrive - nejvyšší rychlostní stupeň. To je první příznak, že odchází automatická převodovka. Takže jsem musel pečlivě vybírat kde budu parkovat, abych se nemusel odstrkovat dozadu nohou. Přece jen to byl docela cvalík. O toto auto jsem přišel v zimě v roce 1998. Najel jsem do závěje a už se nevyhrabal. Hustě sněžilo a já ani nemohl zavolat odtahovku. Byl jsem bez peněz. Posbíral jsem tedy jen osobní věci a kazety a opustil jej nadobro. Příští dva měsíce jsem v Chicagu jezdil hromadnou dopravou. Pak jsme se spolubydlícím odjeli na Floridu a do Chicaga jsem se vracel už jen na návštěvu známých.
Na Floridě jsem vystřídal ještě několik starých křápů za pár stovek než jsem koupil od známého 1989 Jeep Cherokee 4,0 řadový šestiválec za nějakých 1500 dolarů. Nechal jsem udělat generálku brzd a koupil nové pneumatiky. To bylo konečně poměrně slušné auto, kde dokonce fungovala klimatizace a všechno co mělo. Přítelkyně jej bohužel zezadu rozstřelila o BMW X5. Nedobrzdila, na bavoráku jen zmáčklý výfuk, na Jeepovi prasklý chladič, zohnutá vrtule chlazení, rozbitá maska... Chladič jsem vyměnil, vrtuli narovnal a ještě jej slušně prodal dívčině, kterou uchvátilo špičkové stereo, které jsem do něj vlastnoručně namontoval.
Začali jsme se tedy dívat po dalším dopravním prostředku. Volba padla na VW Passat 1,8 litru turbo z roku 2000. Velmi slušné auto, spolehlivé a rychlé. Do roka a do dne jej přítelkyně rozstřelila znovu. Tentokrát to betonovou zeď. Opět na odpis. Známí si chudinku Janu dobírali, že má vysokou spotřebu aut.
Vzhledem k tomu, že jsme již měli na světě malou dcerušku, nyní jsem chtěl něco bezpečného. Známý náhodou prodával starý známý Jeep Cherokee, r.v. 2003, tentokrát ovšem v luxusní výbavě a s motorem 4,7 V8. A to bylo panečku svezení. Spotřeba 17 - 20 litrů na 100 km. Pokud si dobře vzpomínám, tak snad kromě Passata všechna auta, která jsme měli, žrala nejméně tolik. Passat jezdil za cca 10-12 litrů.
Spotřebu jsme v USA neřešili. Cena benzínu byla přijatelná a nějak se člověk pohybovat musel. Bez auta to prostě nešlo.
První auto, které jsem koupil byl Lincoln Continental Mark VII. Stál 700 dolarů. Byl jsem šťastným majitelem necelý týden, než jsme s přítelkyní vyrazili na sobotní výlet k jezeru a zepředu nás narazila černoška z protisměru. Neuvědomila si, že to za deště trochu více klouže. Auto bylo na odpis.
Černoška navíc neměla pojistku, takže jsme se sešli u soudu, ale nikdy jsme z ní nic nedostali. Právníci nám poradili, ať to necháme plavat. Kde nic není...
Další auto byl Ford Thunderbird za 300 dolarů. Motor 3,8 litru V6, s jedinou chybičkou. Necouval. A neřadil overdrive - nejvyšší rychlostní stupeň. To je první příznak, že odchází automatická převodovka. Takže jsem musel pečlivě vybírat kde budu parkovat, abych se nemusel odstrkovat dozadu nohou. Přece jen to byl docela cvalík. O toto auto jsem přišel v zimě v roce 1998. Najel jsem do závěje a už se nevyhrabal. Hustě sněžilo a já ani nemohl zavolat odtahovku. Byl jsem bez peněz. Posbíral jsem tedy jen osobní věci a kazety a opustil jej nadobro. Příští dva měsíce jsem v Chicagu jezdil hromadnou dopravou. Pak jsme se spolubydlícím odjeli na Floridu a do Chicaga jsem se vracel už jen na návštěvu známých.
Na Floridě jsem vystřídal ještě několik starých křápů za pár stovek než jsem koupil od známého 1989 Jeep Cherokee 4,0 řadový šestiválec za nějakých 1500 dolarů. Nechal jsem udělat generálku brzd a koupil nové pneumatiky. To bylo konečně poměrně slušné auto, kde dokonce fungovala klimatizace a všechno co mělo. Přítelkyně jej bohužel zezadu rozstřelila o BMW X5. Nedobrzdila, na bavoráku jen zmáčklý výfuk, na Jeepovi prasklý chladič, zohnutá vrtule chlazení, rozbitá maska... Chladič jsem vyměnil, vrtuli narovnal a ještě jej slušně prodal dívčině, kterou uchvátilo špičkové stereo, které jsem do něj vlastnoručně namontoval.
Začali jsme se tedy dívat po dalším dopravním prostředku. Volba padla na VW Passat 1,8 litru turbo z roku 2000. Velmi slušné auto, spolehlivé a rychlé. Do roka a do dne jej přítelkyně rozstřelila znovu. Tentokrát to betonovou zeď. Opět na odpis. Známí si chudinku Janu dobírali, že má vysokou spotřebu aut.
Vzhledem k tomu, že jsme již měli na světě malou dcerušku, nyní jsem chtěl něco bezpečného. Známý náhodou prodával starý známý Jeep Cherokee, r.v. 2003, tentokrát ovšem v luxusní výbavě a s motorem 4,7 V8. A to bylo panečku svezení. Spotřeba 17 - 20 litrů na 100 km. Pokud si dobře vzpomínám, tak snad kromě Passata všechna auta, která jsme měli, žrala nejméně tolik. Passat jezdil za cca 10-12 litrů.
Spotřebu jsme v USA neřešili. Cena benzínu byla přijatelná a nějak se člověk pohybovat musel. Bez auta to prostě nešlo.
