Slovo do pranice...

Tento příspěvek je poněkud z jiného soudku. Potkal jsem totiž jistého známého, jistou dobu pracoval v Itálii. Jeho pocity z pobytu v cizině jsou však docela odlišné od těch mých. Vůbec se mu tam nelíbilo, připadal si jako přistěhovalec a vůbec na svou zkušenost nevzpomíná v dobrém. Přitom je to poměrně mladý člověk. Musím ještě podotknout, že italsky se nenaučil a pracoval jako pomocná síla.

Otázky:

  • Je rozdíl mezi životem v západní Evropě a za Atlantikem?
  • Jak se lidé liší svým chováním vůči cizincům a menšinám?


Podle svých zkušeností s pobytem v USA mám za to, že v cizině se žije lépe než v ČR. Otázkou je, jestli se člověk snaží mezi domorodce zapadnout a jak rychle se naučí jejich řeč a zvyklosti.

Pro názorný příklad nemusíme chodit daleko. Podívejte se na vietnamskou menšinu v ČR. Kdysi tady začínali jako studenti, kteří si vydělávali šitím džínsů. Většina se naučila česky a respektuje české zákony. Jejich děti dnes chodí do škol s českými dětmi a mluví plynně jak česky tak vietnamsky. I když si udržují své zvyklosti, přizpůsobili se životu v ČR.

Naproti tomu romská menšina žije v ČR už stovky let a ještě pořád se nepřizpůsobila. Přestože zákony ignoruje, sociální systém využívá naprosto perfektně. Věčně poukazuje na rasovou diskriminaci a zkouší emigrovat do států na západě.

A jak to funguje v USA? Američané vás přivítají s otevřenou náručí, ale prosadit se musíte sami. Na žádnou sociální podporu nečekejte, je to země pro samostatné lidi. Zajímavé je, že Romové nikdy nezkoušeli emigrovat do USA, když právě tam mají s rasovou dikriminací obrovské zkušenosti. Pravdou je, že v USA je lidem jedno, jestli jste černý, bílý nebo modrý. Pokud se chováte slušně, jste pro ně slušný člověk.

V celkovém přístupu je mezi Čechy a Američany obrovský rozdíl v přístupu k lidem. Dovolím si citovat slova jednoho Američana, ktarý již spoustu let žije v ČR. Vystihuje to takto:

Když se narodí v ČR miminko, tak se narodí mezi 10 milionů cizích lidí. Jak jde životem, tak lidi poznává a vytvoří si úzký okruh přátel a známých. Někdo 20, někdo 50, někdo 100.

Když se v USA narodí miminko, narodí se mezi 300 milionů přátel. Jak jde životem, z některých se stanou velmi dobří přátelé a některé po negativních zkušenostech z okruhu přátel vyřadí.

Možná to zní příliš naivně, ale tak to prostě je. Proto vás na ulici pozdraví úplně neznámý člověk, jen protože se tak cítí. Proto se s vámi na záchodě nad mušlí dá do řeči úplný cizinec a klábosí s vámi o počasí nebo o fotbale. Proto se na vás v restauraci obsluha usmívá a ptá se jak se máte.

Nikdo od vás nečeká, že jej podrazíte. Obvykle vám cizí lidé důvěřují a očekávají to zpátky.

Auta v USA

Pokud nežijete ve velkém městě, tak se v USA bez auta neobejdete. A to bych ještě u některých měst velmi váhal. Například New York, Chicago, Washington DC a snad i San Francisco. Tam se bez auta žije celkem pohodlně. Ale například v Los Angeles a Miami už to tak jednoznačné není. Městská doprava tam pravda fuunguje, ale vůbec není propracovaná a navíc jsou tato města ohromně rozlehlá.

První auto, které jsem koupil byl Lincoln Continental Mark VII. Stál 700 dolarů. Byl jsem šťastným majitelem necelý týden, než jsme s přítelkyní vyrazili na sobotní výlet k jezeru a zepředu nás narazila černoška z protisměru. Neuvědomila si, že to za deště trochu více klouže. Auto bylo na odpis.

Černoška navíc neměla pojistku, takže jsme se sešli u soudu, ale nikdy jsme z ní nic nedostali. Právníci nám poradili, ať to necháme plavat. Kde nic není...

Další auto byl Ford Thunderbird za 300 dolarů. Motor 3,8 litru V6, s jedinou chybičkou. Necouval. A neřadil overdrive - nejvyšší rychlostní stupeň. To je první příznak, že odchází automatická převodovka. Takže jsem musel pečlivě vybírat kde budu parkovat, abych se nemusel odstrkovat dozadu nohou. Přece jen to byl docela cvalík. O toto auto jsem přišel v zimě v roce 1998. Najel jsem do závěje a už se nevyhrabal. Hustě sněžilo a já ani nemohl zavolat odtahovku. Byl jsem bez peněz. Posbíral jsem tedy jen osobní věci a kazety a opustil jej nadobro. Příští dva měsíce jsem v Chicagu jezdil hromadnou dopravou. Pak jsme se spolubydlícím odjeli na Floridu a do Chicaga jsem se vracel už jen na návštěvu známých.

Na Floridě jsem vystřídal ještě několik starých křápů za pár stovek než jsem koupil od známého 1989 Jeep Cherokee 4,0 řadový šestiválec za nějakých 1500 dolarů. Nechal jsem udělat generálku brzd a koupil nové pneumatiky. To bylo konečně poměrně slušné auto, kde dokonce fungovala klimatizace a všechno co mělo. Přítelkyně jej bohužel zezadu rozstřelila o BMW X5. Nedobrzdila, na bavoráku jen zmáčklý výfuk, na Jeepovi prasklý chladič, zohnutá vrtule chlazení, rozbitá maska... Chladič jsem vyměnil, vrtuli narovnal a ještě jej slušně prodal dívčině, kterou uchvátilo špičkové stereo, které jsem do něj vlastnoručně namontoval.

Začali jsme se tedy dívat po dalším dopravním prostředku. Volba padla na VW Passat 1,8 litru turbo z roku 2000. Velmi slušné auto, spolehlivé a rychlé. Do roka a do dne jej přítelkyně rozstřelila znovu. Tentokrát to betonovou zeď. Opět na odpis. Známí si chudinku Janu dobírali, že má vysokou spotřebu aut.

Vzhledem k tomu, že jsme již měli na světě malou dcerušku, nyní jsem chtěl něco bezpečného. Známý náhodou prodával starý známý Jeep Cherokee, r.v. 2003, tentokrát ovšem v luxusní výbavě a s motorem 4,7 V8. A to bylo panečku svezení. Spotřeba 17 - 20 litrů na 100 km. Pokud si dobře vzpomínám, tak snad kromě Passata všechna auta, která jsme měli, žrala nejméně tolik. Passat jezdil za cca 10-12 litrů.

Spotřebu jsme v USA neřešili. Cena benzínu byla přijatelná a nějak se člověk pohybovat musel. Bez auta to prostě nešlo.

Fast food restaurants

Mc Donalds, Burger King, Wendys, KFC, Dunkin Donuts, Long John Silver.To jsou jen některé z mnoha řetězců rychlého občerstvení v USA. Samozřejmě nesmím zapomenout na fiktivní Big Kahuna Burger z filmu Pulp Fiction.

Rychlé občerstvení patří k americké kultuře a životnímu stylu ať už jakkoliv nezdravému. Každé ráno můžete vidět fronty aut a minivanů s rodinami v jednotlivých Drive Through čekajících na snídani a ranní kávu. V rámci maximálního využití času potom děti snídají v autě cestou do školy a komunikují s rodiči. Auta jsou na to perfektně vybavená - najdeme zde spoustu odkládacích ploch a držáků na nápoje. Nemohu zapomenout na televizní reklamu na rodinný minivan, kde výrobce zdůrazňoval počet držáků na nápoje. Držáky jsou to ovšem masívní, ne jako v evropských autech. Musí totiž udržet nápoje o obsahu 0,3 až 1,5 litru! Dokonce i kávu dostanete v mnohem větším kelímku než jste zvyklí z Evropy.

Díky těmto zvyklostem také auta uvnitř vypadají. Skvrny od rozlité kávy nebo coca coly, rozsypané hranolky a drobečky. Speciálně minivany se tak stávají pro rodiny druhým domovem. Těžko se tomu podivovat, na silnicích a cestami do zaměstnání a škol stráví průměrně 2 hodiny denně.

V posledních letech si díkybohu více a více lidí v USA uvědomuje, jak nezdravé jsou jejich stravovací návyky. Provozovatelé fast foodů tak pružně přizpůsobují svou nabídku různými saláty a lehkými jídly. Potom je ovšem důležité, aby zmíněná osoba nezapila zdravý salát půl litrem sladké nebo dietní Coca Coly. Protože sladidla jsou minimálně tak škodlivé jako samotný cukr.

Hromadná doprava v Chicagu

Ze svých vzpomínek na Ameriku nemůžu vynechat zkušenosti s hromadnou dopravou ve městě Chicago. Z počátku jsem systém příliš nechápal, ale časem jsem si zvykl a ještě později musel uznat, že to ani jinak nejde.

Například každá autobusová linka ve městě jede jen po jedné ulici. Od začátku až na konec, otočí se a jede zpátky. Docela pakárna pro řidiče, bych řekl. Pokud se ale podíváte na mapu Chicaga, zjistíte, že ulice jsou rozvrženy tak, jako by na město někdo hodil pravoúhlou pavučinu. Město bylo stavěno podle přesného plánu, takže hlavní ulice protínají město skrz naskrz, jak můžete vidět na této mapě (klikněte pro otevření nové stránky). Je zde však několik ulic, které protínají město šikmým směrem a poněkud rozbíjejí celkový pravoúhlý dojem.

Hustota silničního provozu ve městě je nepředvídatelná a proto jízdní řády na zastávkách městských autobusů vypadají následovně: "každých několik minut", "každou půlhodinu" a podobně. Není tedy výjimkou, že člověk na zastávce čeká jako trouba půl hodiny a potom přijedou autobusy hned dva. V létě se to dalo vydržet, mnohem horší to bylo v zimě, někdy jsem to čekání vzdal a jel taxíkem.



Dalším, mnohem spolehlivějším dopravním prostředkem je nadzemní dráha. Místní jí říkají "L" od slova elevated - zvýšený. Nadzemka má na rozdíl od autobusů přesný jízdní řád a obvykle se na něj dá spolehnout. V roce 2000 stálo jízdné $1.50. V roce 2012 už to je $2.25. Zdražuje se holt všude. Pokud nemáte předplacené jízdné, platí se při vstupu do objektu nadzemky. Když je člověk uvnitř systému, může si jezdit jak dlouho chce. A protože je v Chicagu celkem osm tras a ty se křižují na několika přestupních místech, je možné s malou svačinkou za celý den projet celé město za pouhých $2.25. Samozřejmě nesmíte opustit systém, tedy projít exitní bránou. Osobně jsem tento nekonvenční poznávací způsob vyzkoušel a vřele doporučuji.

Nejzajímavější a také nejkratší je trasa "Loop" - smyčka, kolečko v centru města, projížďka mezi mrakodrapy. Trasy jsou pojmenovány podle barev, modrá trasa, červená trasa, žlutá trasa...
Na některých trasách souprava zajíždí v centru do podzemí, takže tam se z ní na čas stane podzemka. Než zase vyjede na povrch.

Všechny prostředky hromadné dopravy jsou klimatizovány, člověk se tam tedy nemusí v létě potit jako to prase. Akorát to někdy bylo na teplotní šok. Venku pomalu 40 stupňů Celsia nad nulou, pak vlezete do autobusu, který je vychlazen na 23 - 25 stupňů. Tam vás ale přivítá usměvavý řidič nebo řidička, zaplatíte mu jízdné a tradá. Jedeme. Řidiči jsou povětšinou černoši, je to dobře placená práce se spoustou benefitů. a protože v USA neutlačujeme menšiny, obvykle dostane při výběru přednost "afroameričan". To je prosím oficiální oslovení, které však nemají rádi ani samotní černoši. Setkáte se tak s ním hlavně v televizi a tisku. Pokud o někom řeknete, že je "black", neměl by z toho být problém. Úplně zapovězené oslovení pro černochy je ale "negro". To už si koledujete o pěkný průšvih.





Lyžování v Coloradu

Breckenridge, Colorado, 2002 a 2003

V roce 2002 a 2003 jsme měli možnost podívat se do lyžařského střediska v Breckenridge v Coloradu. Jana tam měla přátele, tak jsme využili jejich pohostinnosti a na pár dnů přijeli.

Přiletět do Denveru bylo to nejmenší. Z Fort Myers přímým letem a asi o tři hodiny později jsme byli v Coloradu. Potom jsme si půjčili auto a čekaly nás další dvě hodinky jízdy po vlastní ose do Breckenridge.

Tento zbůsob cestování jsme využívali často. Bylo to levné a pohodlné. Obvykle jsem začal na internetu zkoumat  a rezervovat letenky, auto a hotel cca dva měsíce dopředu, to se daly zařídit nejlepší ceny. Mnoho našich známých jezdilo autem po celých státech a libovalo si jak ušetřili, až na to že se vrátili unavení a nevyspaní, a poté ještě museli dva dny dospávat, zatímco my jsme už mohli klidně vydělávat...

Cesta do Breckenridge je velice zajímavá, vede přes hory a doly, dokonce je tam tunel. Oproti Floridě to byla příjemná změna.

Breckenridge je malé městečko v horách, stálých obyvatel tam žije cca 4500. Město koncem 19. století proslulo zlatou horečkou, to zde bydlelo na 1600 lidí, zlatokopů, hospodských, podvodníků, lehkých dívek a podobně. Ne nadarmo se říká, že na zlaté horečce vždy vydělali spíše ti, kteří se o zlatokopy starali.

Městečko leží ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem a některé lyžařské svahy jdou ještě o pěkných pár set metrů výše. Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomil, když jsem po příjezdu k domu našich známých popadl dva kufry a plný elánu s nimi vyběhl do druhého patra. V tu chvíli se mě zatmělo před očima a zády jsem se svezl po zdi, která byla naštěstí poblíž. Příčina byla jednoduchá, posledních několik let jsem žil pár metrů nad mořskou hladinou a tak mne tento výškový rozdíl docela dostal. Mnohem horší to bylo další den na svahu. To jsem myslel, že vypustím duši a že tyto srandičky již nejsou  pro mne.

Naštěstí jsme se za pár dnů aklimatizovali a dalo se to vydržet.